Jedny syrečky, prosím. S vůní magnolie. K tomu tchoře s aromatem zeleného čaje. Na den, kdy vyslovím tohle přání, se těším a tuším, že už není daleko. Jedno podobné už mi splnili, když mi prodali chlornan sodný s vůní letní zahrady, přičemž na výběr byla ještě taky jarní louka. „Zřejmě největší mýtus o Savu je, že nelibě čpí,“ vysvětluje to internetová stránka známého dryáku. Že čpí, je ten největší mýtus o chlóru, o tchořích, o syrečkách a dalších smradlavých věcech. A celý obor jménem vůňový marketing je tu proto, aby nás přesvědčil, že to se nám asi něco zdá.
Je to nová móda. Věděla snad babička, co je citronová tráva? Viděla někdy, aspoň v televizi, květ pomeranče? Neviděla a nechyběl jí. Její rodinné štěstí strážil prostě Jar, zelený nebo žlutý, ale jinak bez přívlastků. Proč se také u dřezu rozptylovat vůní neznáma? Ideologové vůňového marketingu tvrdí, že proto, že to je ještě svěžejší a vůbec osvobozující, odpůrci zase, že nás to zotročuje. Že vůně ovlivňují lymbický systém mozku, který zase ovlivňuje emoce, a tak bez kontroly rozumu všechny ty pomerančové květy a borové lesy působí bezdůvodnou blaženost, a že to je tedy v důsledku zneužívání starých dobrých zvířecích instinktů.
My měli Jar, nad domácím krbem Němců zase bděl bůh Persil, jejich nejoblíbenější prací prášek. Ten byl napřed. Vůni citronové trávy znali již roku 1959, jak referují noviny Die Welt. Po roce 1965 voněl po pomerančích a citronech a od roku 1979 po…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
