Hvězdou dneska je iPod

Zaujala vás kromě příběhu i hudba Plastiků?

Jistě. I když poté, co jsem si naposlouchala české undergroundové kapely, si myslím, že by mělo být trestné používat v rockové hudbě saxofon… Ale vážně: trvalo mi skoro deset let, než jsem plně porozuměla textům. Líbí se mi ta kombinace hravosti, vulgarity a neuvěřitelné vášně, která z nich vychází. Sama mám navíc ráda Velvet Underground a tehdejší americkou experimentální hudbu… Český underground tak pro mě byl přirozeným prodloužením těchhle postupů a mnohdy je obohatil o výrazné písňové struktury.

Neproměnil se dnes příběh Plastiků v trochu romantický mýtus?

Přirozeně, dneska ale chápu, že spousta hudebních fanoušků i akademiků si tak idealizuje myšlenku politického odporu. Třeba Tom Stoppard se to ve hře Rock’n’Roll částečně snaží dekonstruovat, ale nemyslím si, že by se mu to povedlo. Síla mýtu pořád převažuje. Je ale pravda, že Plastici jsou živoucí důkaz toho, že populární kultura má hmatatelný vliv na běh dějin. Proto na mě jejich příběh tak silně zapůsobil.

Jak jste se o nich vůbec dozvěděla?

Během přednášek dvou skvělých profesorů na New York University: Jindřicha Žežuly a Keitha Jonese. To bylo v roce 2000. Chtěla jsem se o českém undergroundu dozvědět víc, ale kromě knihy Plastic People of the Universe není v angličtině dostupná žádná…