Budík na mobilu zvoní přesně v sedm. Rychle ho zacvaknu a s chutí se převalím na bok. Jestli nezaspím, podaří se mi přijít do práce těsně po deváté. Musím se však rychle umýt, obléct a vyrazit. Firma sídlí na kraji Prahy a vlastně to od domů ani není daleko, ale autobus se vleče, takže to většinou nestíhám. A takhle to jde už třetí rok. Jsem výtvarník, ale volnou tvorbou se neuživím, a tak je výtvarné umění, které zaměstnává moji hlavu nejčastěji, jen takový zanedbávaný koníček.
Dneska je pátek a už zase nemyslím na nic jiného než na to, co budu dělat po práci. Budu muset ještě skočit do OBI nakoupit chybějící materiál, a potom konečně do ateliéru.
Asi před rokem jsem se přestěhoval na „Trafačku“. Trafačka, to je nezávislá komunita umělců usídlená v bývalé trafostanici, v které je galerie a blok pavlačových domů, které dnes slouží jako ateliéry. Město, které je majitelem, chce objekt zbourat a pozemek výhodně prodat, takže existence komunity je nejistá.
Od tohoto pátku se tu však rozbíhá třídenní multimediální festival, v jehož rámci mám znovu po roce možnost vystavovat v Praze. Galerie, do které mě pozvali, je ve skutečnosti výklad v pasáži v centru města. A to je nejlepší prostor, denně tu projdou stovky lidí, takže je to určitě výzva.
V sobotu jsem se vzbudil před obědem, ale říkám si pohoda, nebudu se honit. Přibližně ve dvě jsem konečně s Helčinou pomocí přivezl z ateliéru první sochu. S naším malým autem se ještě budeme muset třikrát otočit a vernisáž začíná už v pět, takže všecko je na poslední chvíli jako vždycky.
Snažím se nainstalovat připravené věci, ale mám na to jen slabou hodinku. Ve tři čtvrtě na pět přicházejí první kamarádi. V tu chvíli vím, že instalace nepůsobí tak, jak jsem si představoval. Většina z asi patnácti známých se o tom se mnou moc nebaví. Víc lidí už na vernisáž asi nepřijde. Takže jsme si trochu pokecali a asi po hodině dopíjíme poslední doušek vína a pozvolna se přesouvám na další část festivalu, zpátky na Trafačku. Večer tam mám s Helčou v rámci hudební produkce koncert a tak doufám, že to dopadne lépe než výstava.
Trocha punku
Přesně před rokem jsem si s mojí přítelkyní Helenou namísto očekávané rodiny založil punkový projekt a začali jsme s chutí koncertovat. Není to náš první koncert, v Trafačce už jsme hráli a tak víme, do čeho jdeme.
Dorazili jsme okolo osmé večer a musím říct, že lidí tam bylo víc než dost. Dozvídám se, že před námi hrají nejdříve dva DJs a potom ještě jedna kapela, tak to máme tak do jedenácti dost času. Moc mě to sice netěší, ale co se dá dělat. Hudebníci nasadili dost vysokou laťku, až mě z toho trochu chytá tréma. Asi po dvou hodinách můžeme konečně začít.
Aparaturu vybaluju už značně připitý, ale miluju tu nervozitu před vystoupením, kdy tě pozoruje nažhavené obecenstvo. Samozřejmě máme problémy se zvukem. Ani po nazvučení neslyším v odposleších bicí, a tak musíme potupně přerušit první písničku. Začínáme znovu, ale energie přichází až při třetí písni. Pak už to jde samospádem. Nálada je výborná a ani jsme to zas tak moc nekazili. Nakonec přidáváme ještě jeden kousek a za uznalého potlesku zase rychle balíme fidlátka.
Podle reakcí se mi zdá, že to byl dobrý koncert, jenže jsme měli bohužel ztišený zvuk. Povídáme si o hudbě a kamarádi se nedokážou shodnout na tom, co to vlastně hrajeme za styl. Padne i takový názor, že občas je to československý bigbít s vlivem Tublatanky. Hmm, tak to je tedy k zamyšlení, toho bych se do budoucna raději vyvaroval.
Neděle, to je čistý dojezd. Nevím, co si mám myslet o předešlém dni, a pomalu musím začít plánovat, co bude dál. Další nový pracovní týden, ráno vstávat, pracovní rutina a netrpělivá příprava na to, kdy budu moci být zase tím, kým chci. Takže i takhle vypadá srpnový víkend roku 2010. Ale nestěžuju si.
MÁRIO CHROMÝ, výtvarník
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
