Konejšení agresivitou

Není nadsázkou tvrdit, že rok 2007 patřil v hudbě kapele Klaxons. Britskému triu se tenkrát na debutu Myths of the Near Future podařilo završit zásnuby mezi taneční scénou a kytarovým indie rockem. Vyvolali tak komplexní módní vlnu nu-rave, která kromě hudby změnila i pohled na design, vizualitu a oblékání.

Chytlavé melodické nápady, které jako kdyby muzikanti nastudovali v populární knize elektronického dua KLF Manuál (jak se dostat na vrchol hitparády), propojili s nejednoznačnými texty, jež inspirovaly knihy temných vizionářů civilizační apokalypsy typu Thomase Pynchona, J. G. Ballarda nebo W. S. Burrough-se. Shodou okolností to jsou ti samí autoři, kteří měli vliv na klaustrofobicky děsivý zvuk postpunkových kapel přelomu sedmdesátých a osmdesátých let (Joy Division, Pere Ubu), nicméně v provedení Klaxons se z jejich představ zkázy staly refrény tanečních singlů. Úzkosti z tušeného konce vystřídalo smíření a chuť bavit se, dokud to jde.

Deska Myths of the Near Future rezonovala napříč hudební scénou a zcela zaslouženě vyhrála ostře sledovanou britskou Mercury Prize za nejlepší album roku. Nicméně tehdejší turné odhalilo slabinu Klaxons: kapela si sice všechny svoje skladby napsala, ale dotkla se limitů svých možností. Zvukový zázrak, který producent James Ford na debutu vytvořil, nebyli schopni napodobit naživo. Stali se obětí boomu, který se kolem nich rozpoutal. Kdo viděl koncert Klaxons v úsvitu kariéry, setkal se s kapelou podprůměrných…