Dopisy

BEZ VYCHLADNUTÍ
RESPEKT 33/2010

V článku, jehož jsem se stal nechtěnou inspirací, se pan Sacher snažil popsat problém odchodu bývalých politiků a vyšších státních úředníků do privátní sféry. Jistě je to téma důležité. Článek je ale bohužel hodně povrchní, vychází jen z hrubé rešerše toho, co o tématu napsali již jiní.

Ale kvůli tomu bych se neozýval. Reaguji, neboť v článku jsou velmi zkratkovitě použity moje citáty z rozhovoru pro Radiožurnál, přičemž autor překvapivě zcela pominul moji „exkluzivní“ odpověď na jednu z jeho dvou otázek, které mi k věci zaslal. Kromě otázky, zda budu mít v PPF na starosti Ekozakázku, se mne zeptal na toto: „V Česku dnes na rozdíl od jiných zemí neexistuje regulace, která by odchody jako ten váš nějak omezovala. Co je v této situaci pro vás osobně brzdou, která vám zabrání zneužít informace získané na bývalém postu v rozporu s veřejným zájmem?“

Odpověděl jsem, že nemám žádné informace, které bych „mohl zneužít v rozporu s veřejným zájmem“, a pokusil jsem se také vysvětlit proč: „Při práci pro premiéra Fischera jsem nepřišel do styku s utajovanými materiály. To, co vy považujete za moje exkluzivní know-how jako poradce předsedy vlády, se – dejme tomu – týkalo osobně premiéra Fischera, ale jeho odchodem z funkce pozbylo veškerou svoji cenu. Současný premiér přece pracuje jinak, přemýšlí jinak, rozhoduje jinak než jeho předchůdce. Vyměnila se komplet celá vláda, takže ani moje „exkluzivní“ kontakty již dnes nemají nějakou senzační hodnotu. A materiály, k nimž jsem pro premiéra zpracovával stanoviska, jsou dnes už veřejně dostupné, neboť po projednání ve vládě si je může přečíst každý. To, čemu rozumím, je, jak funguje státní správa, jak zhruba přemýšlí ten který politik, jak politikům podat informaci tak, aby jí porozuměli, atd. Tuto znalost ale nemám díky práci pro premiéra Fischera – naopak kvůli této mé znalosti mne on angažoval –, ale kvůli své inteligenci a z vlastní minulé zkušenosti, kdy jsem aktivně působil v politice. Tohoto mne však nikdo a nic nemůže zbavit. Ani nějaká případná konkurenční doložka nebo časové omezení na nástup k privátní firmě. Je to podobné, jako když vy jako novinář přejdete do jiné redakce: to, jak píšete, váš rozhled, vaše novinářská specializace i vaše informační zdroje, to vše si také odnesete s sebou ve své hlavě, a nikdo vám nenaznačuje, že byste to pro nového zaměstnavatele mohl ‚zneužít‘‛.“

Nic z tohoto mého vysvětlení se v článku neobjevilo. Nerozumím, proč po mně tedy vlastně Respekt žádal vyjádření. Anebo že by i pro Respekt platilo pravidlo bulváru „nenechat si fakty pokazit příběh“?

Vladimír Mlynář

VŠICHNI MINISTROVI PREZIDENTI
RESPEKT 33/2010

V článku Jaroslava Spurného mě velmi zaujala myšlenka jmenovat na místo policejního prezidenta civilistu. V naší organizaci, která se mimo jiné zabývá monitorováním činnosti Policie ČR, už nějaký rok mluvíme dokonce o civilním krizovém manažerovi v čele policie. V situaci nedokončené reformy, neustálého odlivu zkušených a schopných policistů, bezkoncepčnosti, absence vize, přebujelé byrokracie a manažerské impotence mnoha policejních velitelů by tento krok mohl policii jen prospět.

Policie, jedna z největších „firem“ ve státě, je v krizi. Nutně potřebuje modernizaci, získat prestiž, pracovat a hospodařit efektivně. Profesionální krizový manažer by nebyl svázaný s žádnou zájmovou skupinou, které uvnitř policie soupeří o vliv, provedl by tolik potřebné audity, nebál by se zbavovat neschopných a zdiskreditovaných figur, měl by volnou ruku pro radikální kroky vedoucí k reformě, s policisty by komunikoval jasně a srozumitelně. Výsledky práce krizového manažera musí být patrné za rok, maximálně za dva – za jedno volební období lze tedy dosáhnout zásadních změn. Kdy ale konečně přijde ministr vnitra, který bude mít zájem a odvahu k takovému řešení?

Kateřina Pospíšilová, Společně k bezpečí, o. s.

SEX VE MĚSTĚ PO ČESKU
RESPEKT 33/2010

Po přečtení rozhovoru Karolíny Vránkové se sociologem Marcelem Tomáškem se nemohu vyhnout pocitu, že vytvářet rodinu tradičním způsobem je nemoderní, zpátečnické, zkostnatělé, odsouzené k odhození a posléze zapomnění na smetišti dějin. Jenže model tradiční rodiny ovlivněné křesťanstvím tu byl tisíc let, možná i déle, a ne od normalizačních let minulého století. Za tu dobu přežil různě se měnící společnosti, války i mnohé společenské i hospodářské krize.

Od osmdesátých let se začíná objevovat jev, který nabývá na intenzitě čím dál víc. Kdo v té době neměl kamaráda, kamarádku, spolužáka či spolužačku, jehož rodiče by se nerozvedli? Rozvodovost nadále roste, prosazení vlastní individuality je pro všechny důležitější a tradiční způsob rodiny zažívá krizi. Spousta oněch singles rozpad přímo či nepřímo zažila. Sňatek se kvůli tomu bere pouze jako formalita. Dva lidé se zamilují, vezmou se a po roce či dvou, když zamilovanost opadne, tak se rozvedou. Pokud přijde dítě, čas rozpadu se na nějakou dobu oddálí, ale časem individualita zvítězí. Proč by měli setrvávat v onom vztahu a vyvíjet jakékoli úsilí o obnovu či pochopení, že manželství není jako v pohádce, kdy se princ s princeznou milovali až na věky věků nebo alespoň do smrti? Když může každý „dospělý“ i bez většího úsilí prožít onu zamilovanost znovu s někým jiným…

(…) Když s těmi lidmi mluvím, zalije mě brzy pocit zklamání, neb nejde o víru, ale zadní vrátka a strach. Generace mých rodičů to nějakým záhadným způsobem ospravedlňuje. Často slýchám, že vlastně v dnešní době není kam spěchat. Není to tak trochu protimluv v té současné flexibilní, volnětržní, krizí postižené a ještě více zflexibilizované společnosti?

Ano, společnost se mění, otázka je, zda je to dobře a zda je to vůbec nutné. Osobně dám přednost nostalgií ovanutému modelu s deseti doporučeními, jak žít, a zároveň se stejnými deseti radami, jak vychovávat své potomky, protože v tomto léty prověřeném modelu rodiny vidím i východisko ze současných problémů naší společnosti.

S pozdravem, Anna Samková

OPRAVA

V minulém čísle jsme nedopatřením zkomolili jméno ministra zemědělství Ivana Fuksy. Panu ministrovi i čtenářům se omlouváme.

Redakce