Povodňová ekonomie

Nelze se asi příliš spoléhat na tvrzení některých vědců, že častý výskyt povodní ve střední Evropě může být jen náhoda, protože něco podobného se dělo před sto lety. Pokud hrozivé a často se opakující povodně vedou nejen k úvahám o změně životního přístupu a mysli, ale už i k reálným změnám ekologické a vodohospodářské politiky (přírodní zadržování vody, suché poldry, přehodnocování smyslu přehrad), musí logicky vést i ke změně fiskální politiky státu.
Pokud by každý rok přicházela jedna či více povodní, bude zjevně třeba změnit rozpočtovou politiku a vytvářet každoročně mnohem větší rezervu na mimořádné situace, než jaká existovala dosud.

Toho by šlo dosáhnout normální úpravou daní. Jenže pokud chce vláda škrtat, šetřit a neví přesně kde, navrhuje zvláštní stokorunovou „daň“ (resp. snížení slevy na dani) a zvláštní fond, aby rozpočtovou nepříjemnost postavila tak trochu stranou.

Prostě nespravedlivá

Každý je sám svého štěstí strůjce, ale navržené řešení není zrovna moc promyšlené, a to především politicky. I když premiér Petr Nečas říká, že „jde o krabičku cigaret a dvě piva“, je to řešení nespravedlivé a bude veřejností takto vnímáno.

Jde o svého druhu daň z hlavy („poll tax“ či „head tax“), která má zajímavou historii. Z ní vyplývá, že kdykoli se o ni někdo pokusil, mělo to pro něj dost negativní politické důsledky. Daň vznikla po zrušení otroctví na jihu Spojených…