Zjevení na poušti

Jdou nahé stromy na soud zimy větve lomí pojďme s nimi stejně odraní. Verše Františka Halase mně náhle a nečekaně proletí hlavou. O chvilku později následuje údiv. Proč se připomněly právě tady, v atmosféře místa i krajiny na hony vzdálené syrovosti, zmaru i naději, jež výstižná básníkova slova dutě strohým rytmem evokují. Do čtverce a z nahnědlých vepřovic postavený několikapatrový dům s potemnělým vnitřním dvorkem je starý více než osm století a končí plochou otevřenou terasou, odkud pozoruji jako na dlani dole stočené bludiště z úzkých a křivolakých uliček.

Dorazili jsme sem v začínajícím soumraku. Z východu tak tento labyrint ohraničuje saharská poušť s prvními hvězdami na obloze, na západě masiv pohoří Atlas obtažený medovou linkou podvečerních červánků. Vzduch voní kouřem z dřevěného uhlí, opékaným masem, červenou paprikou, koriandrem, pepřem a zázvorem. Vzduchem zní vzdálený křik dětí, hýkání dobytka, řinčení řetězů, žalostný skřípot kliky od rumpálu. Do vzduchu se zabodávají ostré a temné listy palem na pozadí uhasínajícího nebe.

To všechno tady je a k berberské vesnici na okraji Sahary patří jako naříkavý hlas muezzinův k štíhlému minaretu anebo jako vykrojený půlměsíc, siluety karavany na obzoru a za hedvábným závěsem sladký hlas Šeherezády. Ale co tady, na jižním konci Maroka, probůh, dělá ten Halas? Kdo ho přivolal do stavu únavy po celodenním vedru a ploužení se horkým pískem?

Něco mě…