Skrze vlastní osud

Jsou knihy, u kterých máte pocit, že slyšíte šustění šatů po parketu, cítíte vůni kávy, o které se tu píše, pálí vás oči od stoupajícího dýmu cigaret. Vyprávění Petera Demetze (1922) o hlavním městě v době protektorátu je přesně takové. V knize Praha ohrožená 1939–1945, která volně navazuje na jeho historickou práci Praha černá a zlatá, velmi umně zkombinoval vlastní vzpomínky s historickým výkladem, takže i obecně známé informace se najednou vyjevují v jiných perspektivách, podobně jako když se obraz odráží v několika zrcadlech zároveň.

Vlastně každá kniha, která má na hřbetě vysázeno jméno Peter Demetz, si zaslouží pozornost. Čtenář dopředu ví, že se mu dostane publikace, která bude čtivá a informačně bohatá zároveň. Autor byl evidentně předurčen k tomu, aby takovou knihu napsal. Vždyť jeho osobní životní příběh zapadá do obrazu meziválečné Prahy – poloviční Žid, jehož předci byli rozeseti po většině Evropy, kulturně založení rodiče, přátelé či spolužáci. Kam se podívá, tam vidí kus historie, která mu vstupuje do života. Vše ale vypráví s pokorou, nesklouzává k exhibici či zveličování svých činů.

Přehlednosti knihy pomáhá, že historické a vzpomínkové kapitoly jsou oddělené, a to i vizuálně. Rok 1939 pochopitelně není rokem výchozím, většina vyprávění sahá dále do minulosti. Stává se tak zejména ve chvílích, kdy se tu objevují jakési medailonky ať už pozitivních…