Carova vejce

Dávno jsem nebyl v Kremlu a byl jsem také delší dobu úplně mimo současné dění. Jenže do Moskvy přijeli moji francouzští přátelé – akční, nelíní lidé a já neměl lepší nápad než jim ukázat Kreml.

Důstojně jsme se doma nasnídali a vydali se do Kremlu taxíkem. Bylo to správné rozhodnutí, protože v okolí Kremlu se nedá nikde zaparkovat. Je uzpůsoben tak, že čím více se k němu člověk blíží, tím více ho Kreml od sebe odstrkává. Když se na něj díváte zdálky, připomíná vám veselou hračku pro děti, máte chuť si s ní pohrát, jenže hračka je ve skutečnosti za sklem, a když si na ni chcete sáhnout, ucítíte jeho bodavý chlad. Chtěli jsme se, Francouzi a já, dostat za zeď, jenže to – jak se ukázalo – nejde.

Vbíhali jsme do různých bran, ale od každé nás odehnali. Nakonec jsme našli jakýsi otvor a už už jsme do něj vlezli, když nás kolemstojící poučili, že je třeba postavit se do společné fronty. V tom okamžiku jsme uviděli frontu, které jsme si předtím nevšimli, protože byla tak krotká a mlčenlivá, jako kdyby byla utkána z černého vzduchu. Přiblížil jsem se k otvoru a řekl do něj, že vlézt do Kremlu nechci sám, ale společně s Francouzi a že nemůžeme stát v krotké frontě rok. Z druhé strany zdi jsme dostali odpověď, že musíme vyhledat otvor pro cizince. Vydali jsme se na pouť kolem Kremlu za otvorem pro cizince, jenže nikdo nám nechtěl ukázat, kde by mohl být, kdosi dokonce řekl, že ten otvor už zavřeli. Začínali…