Rejža čeká na Japonce

Vstávání po rozbřesku je asi jedinou výsadou, kterou si filmař na volné noze může dopřát. Pokud dávno nepochoduje po place.

Outlook vyplivne pár dopisů. Hřebejk zve na premiéru svého filmu, producent privátní televize mi naopak s lítostí sděluje, že náš nový krimiseriál odvysílají až bůhvíkdy. Zmocňuje se mě tichá beznaděj. Kdo po dvou letech ocení filmařské kousky, kterými jsme chtěli dokázat, že i Češi dovedou stvořit akční žánr na evropské úrovni?

Pípne další e-mail. Zápis z jednání s ČT, který nám rozeslala Asociace režisérů a scenáristů před dnešní valnou hromadou: „Autoři si při svých požadavcích musí vybrat … jen chyba jednotlivých dramaturgů, kteří nemají odvahu říci autorovi pravdu o nepřijetí jeho práce … v současné době jsou nakoupeny scénáře na několik let dopředu … principiálně je vše zcela v pořádku…“ Arogance šéfů televize veřejné služby mi vyráží dech. Už když jsem se před lety účastnil jednání s nimi, pochopil jsem, že pro ně nikdy nebudeme kreativními partnery na společném díle, ale vždycky jen otravnými prosebníky. Zaklínadlo vyváženosti spolehlivě vypudilo ty odvážné, odbouralo nevšední témata i formy. Dnes už ČT vlastně nikoho nezajímá – a právě to asi jejímu vedení nejvíc vyhovuje. Formálně naplňovat veřejnoprávní kodex, ládovat zbylé diváky programovými granulemi bez chuti a zápachu, hlídat si své zákopy. Hm, bude třeba se na schůzi dobře připravit…

Sedám do auta. Táta zemřel na jaře a jeho spořilovský domek je od nás z ruky. Oprava té zchátralé stavbičky mi zabrala půl roku a sežrala všechny peníze za seriál. Snad už brzy tohle malé království pronajmu. Třeba nějakému bohatému Japonci – ti prý mají rádi miniatury. Prostě už nechci být závislý na libovůli vládců blikajících obrazovek!

Večer skopnu montérky, nedokážu se ani ohnout. Doma mě radostně vítá fenka, na kapotu seskočí kocour; samozřejmě, synek jim nedal nažrat. Najdu ho před počítačem. Rychle překlikne na školní stránku; snažím se dělat, že jsem nic neviděl, prohodíme pár láskyplných slov, užívám si ho alespoň na tu chvilku. Připravím něco na zub, vzkážu pozdravovat naši very busy maminku a pak už peláším na MHD. V metru narychlo sepíšu pár nápadů pro další postup vůči ČT a seznámek členů asociace, které považuji za schopné nějaké aktivity.

Na FAMU mě vítá poloprázdný sál. Prohodím pár slov s kolegy, důsledně se vyhýbáme hovoru o práci, líčím své zážitky stavbyvedoucího. Když se zmíním o vytouženém japonském nájemníkovi, zachytím udivený pohled mužíka, který tu šmejdí s foťákem. Kolegyně mi vzápětí se smíchem pošeptá, že to je Japonec, žijící v Praze. Bohužel chudý jak kostelní myš.

Předseda zahajuje schůzi, prohlížím si ustarané tváře kolem. Rekapitulují jednání v televizi. Dohody nebylo dosaženo na ničem, veškeré naše podněty bohorovně odmítnuty. Poprvé slyším výraz producentské násilí. Přítomná šéfdramaturgyně ze vzdělávacího tvrdí, že je to všechno jen nedorozumění. Je třeba jednat, komunikovat s dramaturgy… Následuje smršť hlasů, které popisují šílené zkušenosti z marných schůzek na Kavkách. O čem se koneckonců bavit s lidmi, kteří sami sebe nazývají „posunovači námětů“?

Čas pokročil, předseda vyhlašuje dovolbu výboru. Už na první pohled je jasné, že do funkce se nikomu nechce. Zírám na svůj seznam jmen. Není tu nikdo z těch, které jsem hodlal navrhnout. Žádný přirozený lídr – jen hlouček věčnou nejistotou vyčerpaných tvůrců, sice na prahu vzpoury, ale stále váhajících. Jen se zkuste nějak výrazněji angažovat: vaše náměty najednou zapadají bez odpovědi, už rozpracované projekty dostanou poslušnější autoři. Ti mlčící. Pod lavicí mi pípne esemeska od ženy: „Ať žije revoluce!“ Rozhlédnu se. Tentokrát asi žádná nebude. Leda že by se vzbouřili televizní koncesionáři.

Inu, zdá se, že dosavadním členům rady je souzeno ve funkcích zůstat i nadále. Přijímají svou úlohu rezignovaně, ani náznak bojovné atmosféry doby vzniku sdružení.