Když Castro říká: Běžte

Každý den nic je titul románu kubánské spisovatelky Zoe Valdésové a rovněž motto výstižně popisující kubánskou realitu, jejíž čas oproti té naší plyne výrazně pomalejším, socialistickým tempem. Kubánci ve svém volném čase melouchaří, sledují telenovely, posedávají před domem a jednou za dva a půl roku ve volbách hlasují pro stranicky prověřené kandidáty. Čas od času však dojde k náhlé změně i v realitě, kde dominují titíž lidé už více než půl století a kde průměrný věk členů vládnoucí kliky přesahuje sedmdesátku.

Jednou z nich bylo oznámení, které se ve středu 7. července objevilo na webových stránkách havanského arcibiskupství. Pro znalce kubánských poměrů včetně členů tamní opozice to byl šok: Kuba během příštích čtyř měsíců propustí dvaapadesát zadržovaných politických vězňů a umožní jim i s rodinami odlet do Španělska. Katolická církev se tak stala za padesát let trvání kubánské „revoluce“ prvním domácím prostředníkem mezi vládou a opozicí. A přestože se nejedná o skutečná vyjednávání a vláda skrze arcibiskupství pouze sděluje svá rozhodnutí, která jsou jí nepohodlná říkat přímo, disidenti „církevní most“ vítají. Už jen proto, že přináší výsledky: prvních jedenáct propuštěných vězňů minulý týden dorazilo do Madridu.

Jsou tu blogeři

„Vždycky jsem si myslela, že nejlepším prostředníkem mezi vládou a občanskou společností je…