Zkritizuj sám sebe

Spousta lidí už by to dávno vzdala. Sbalila by tužky, papíry a laptop a tuto místnost s tmavě šedivým kobercem a bílými stoly by opustila. Vztekle. Ublíženě. Gerald ale zůstává sedět: „Vy tomu rozumíte takhle? Tak to jsem to asi napsal špatně.“

Už čtvrt hodiny jeho spolužáci z Německého literárního institutu (DLL) v Lipsku v rámci semináře tvůrčího psaní kriticky posuzují jeho povídku „Objekt 658“. Vypráví se v ní o muži, který se kochá vším mrtvým a defektním: vytrhanýma nohama mrtvého hmyzu, dírou v těle panenky, která má jen jednu ruku, smrtí vlastní zlaté rybky. Když jednoho dne v tramvaji narazí na ženu, které chybějí dva prsty, je přesvědčený, že našel ideální partnerku.

„V podstatě to není špatný nápad,“ říká jeden student. „Ale dopouštíš se strašné spousty klišé.“ „Hlavní dialog se ti nepovedl,“ tvrdí druhý kolega. „Ty dvě postavy se přece vůbec neznají, a přesto mezi sebou mluví velmi důvěrným tónem.“

Po necelé hodině zdrcující posudky končí a Gerald je nanejvýš spokojený. Nikde jinde se nesetká s lidmi, kteří by se jeho texty zabývali tak podrobně, kriticky a s takovým zájmem. Přesto se po skončení kritické debaty vnucuje otázka, jaký smysl má studium tvůrčího psaní v době, kdy je trh s knihami přesycen jako nikdy v historii (jen v Německu každý rok vychází bezmála…