Jen za cenu smrti

Dva měsíce po smrti spisovatele Jana Balabána (1951–2010) vyšel jeho poslední román Zeptej se táty. K prasknutí přeplněná a k nevydržení vyhřátá Stará Aréna v Ostravě, kde prvního červencového večera proběhl křest knihy, už Balabánův hlas s osobitou dikcí nemohla slyšet jinak než v ozvucích: buď reprodukovaně, nebo prostřednictvím syna Lukáše. Právě on a dalších šest Balabánových přátel se ujalo čtení z knihy, která se nejspíš stane literární událostí roku.

„Bože, Hospodine, šéfe, mistře, tam mě dej, až překonáme tu bolest, tam mě pak ukliď, do toho vlaku, do té uniformy, do toho okamžiku, kdy jedu za synem a za ženou. Až bude ta moje králičí síla vypřažena ze všech pluhů, v té chvíli klepnutí, rozpojení obratlů, přerušení míchy. Už nepotřebuji míchu, už nepotřebuji obratle. Ty nejsou moje, ty zůstaly s tím pluhem natvrdo zaraženým v jílovité půdě, kterou už nevzdělám. Já už teď potřebuju jenom se těšit, jenom narážet spánkem do skla okna, za kterým na nízkém obzoru červené slunce běží u pat hubených stromů a brzy bude tma a brzy budeme doma.“

Tato působivá pasáž zazněla z úst grafika Iva Kalety, právě při ní se kdesi v zákulisí hlasitě rozštěkal pes malíře Jiřího Surůvky. Kdoví, možná se při tom točil za vlastním ocasem, tak jako se román Zeptej se táty točí za smrtí, kterou všichni máme na konci těla právě jako ten ocas.

Náročnost v hledání

Svůj poslední román psal Jan Balabán tři roky a vznikal obtížněji a pomaleji než kterákoli z jeho předešlých knih. Před šesti lety zemřel Balabánovi otec, s jehož odchodem se jak Jan, tak jeho bratr Daniel vyrovnávali nezvykle obtížně. Dan vytvářel obrazy z popela, Jan se pustil do psaní románu, na němž se spotřeboval téměř celý. Tři roky se pral sám se sebou i s textem: „Já když se do toho ponořím, otevře se ve mně tak strašlivá lítost, tak strašlivé rozjitření, že bych vyrval půlku Vítkovic ze země nebo vypil tři stoličné vodky,“ svěřoval se. V prosinci loňského roku nakonec první verzi románu dokončil a rukopis předal svému příteli Petru Hruškovi. Během ledna pak spolu text větu po větě a stránku po stránce procházeli, v únoru, březnu a dubnu Jan zapracovával změny. Dva dny před smrtí se s Hruškou domluvili na poslední schůzce, na níž už čistý text pro jistotu ještě jednou projdou. Jenže k této schůzce nikdy nedošlo: Jan dokončil román a zemřel ve spánku na selhání srdce.

Bylo to na den přesně: 23. 4. 2010, šest let po smrti otce.

Petr Hruška pak místo setkání v hospodě promluvil vedle Ivana Motýla a Josefa Erika Friče na pohřbu, který se konal v evangelickém kostele v Ostravě. Hovořil o tom, na čem se shodují všichni jeho přátelé: s Janem Balabánem přicházela náročnost. „Jako by se vždy díval i zezadu, jako by jednou svou částí vždy byl ještě někde jinde,“ říká nakladatel Miroslav Balaštík. Petr Hruška doplňuje: „Ta náročnost byla neobyčejná a každý, kdo se s ním setkal, si jí musel všimnout, ba musel ji pocítit. Zvlášť, když přicházela do světa, který umí tak často a tak rád být nenáročný. S Janem sem přicházela náročnost v hledání, kde a v čem vlastně spočívá poklad lidského dne.“

Hvězda a hroucení hmoty

Kde spočívá poklad lidského dne, tato rozechvělá otázka vibruje i mezi řádky Balabánovy poslední prózy. Opět to je úpěnlivé hledání a ohledávání smyslu života, v tomto případě podtrženého černým tlustým fixem smrti. Ale smrt život zároveň zpevňuje, fixuje, ukazuje ho znovu jako jsoucí a znemožňuje jeho každodenní dealerské fixlování.

Málokdo si to asi při prvním čtení uvědomí, ale román Zeptej se táty v sobě obsahuje strukturu, jako když dítě namaluje ze tří čar hvězdu. Je to příběh sourozenců Hanse, Emila a Kateřiny, kteří se všichni dostávají z bodu před otcovou smrtí do bodu po ní. Právě smrt otce je středem této struktury, průsečíkem, v němž se tahy tří sourozenců protínají. Na první pohled ovšem román působí spíš přelévavě, vazce, jako soustava spojených nádob. Balabánovo rozhodnutí zrušit uvozovky i naprostou většinu uvozovacích vět a kapitoly oddělovat jen pomlčkami text sjednocuje na rovině grafické. O úroveň níž pak leží společné úsilí postav vyrovnat se každá za sebe a všechny společně s odchodem blízkého člověka: to jsou ty spojité nádoby, soustava, která se nějak snaží rozložit tlak. Vznikla tak jakási kolektivní meditace o smrti, v níž se život odráží jako nebe na tmavé hladině. Při vědomí, že „všechny náruče nevýslovného dotýkání skončí prázdné. Tenhle rybník jednou proteče dolů do křovin a bažin. Zrcadlo nebe se ztratí v bahně a plevelu. Ale dosud drží. Náš život je vždycky jen chvilkou před zánikem.“

Balabán nikdy nebyl romanopiscem v pravém slova smyslu, žánr románu ho přitahoval, ale zároveň jej nikdy neovládl. To, co jej fascinovalo, nebyla epická šíře, rozložitost života v čase, ale naopak jeho děsivé smrsknutí v určité zlomové situaci. Nezajímalo ho tolik, jak dlouho může hvězda zářit, ale spíš zahušťování její hmoty a okamžik hroucení. Tak i v románu Zeptej se táty: smrt je právě jako ta černá díra, mezní zhuštění, které pohlcuje veškeré světlo. Hans, Emil a Kateřina by se skutečně otce zeptat chtěli, protože ho sami nemohou zbavit vzneseného obvinění, že jako lékař umisťoval pacienty na dialýzu podle režimních kritérií. Jenže táta je mrtvý a smrt neodpovídá ničemu a nikomu; nelze z ní vypáčit žádnou odpověď, jen metafyzickou úzkost: „Oběžnice nemůže navštívit střed, kolem něhož obíhá. Může do něj jen zkolabovat. (…) Pravda je zjistitelná jen za cenu smrti.“

Ve středu kříže

Bob Dylan kdysi poznamenal, že raději hraje na černé klávesy, a není proč zastírat, že Jan Balabán to měl přinejmenším posledních pár let podobně. I ve sloupcích, jež psal pro tento časopis, pravidelně akcentoval osudy nalomené, události truchlivé a věci bolestné. Když se napil, dokázal být velmi lítostivý, a alkoholu se poslední měsíce příliš nevyhýbal. Byl výtvarným kritikem a sám asi moc dobře věděl, že šerosvit jeho textů dosahuje hranice, za níž už toho mnoho vidět nebude. Často si prostě nedokázal pomoci.

Otázky v jeho posledním románu jsou vážné a odpovědi váhavé: „Je možné na chvíli neumírat? Na chvíli neubližovat?“ „Nebo je život jen pálení a svírání, jen nesmyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?“ Přesto i zde přicházejí dramatické okamžiky světla, jehož vertikální „úhozy“ u Balabána vždy vykupují z plochosti světa. Proto musí Emil stoupat s Jenovéfou na vrcholek kopce kdesi na Kypru, do ortodoxní kaple, do zlatého pruhu světla, do středu kříže, kde není „napravo a nalevo“, kde není dokonce už ani „nahoře a dole, blízko a daleko“. Musejí existovat okamžiky, kdy člověk není jen „zlomysl, který trvá na svém“. Musejí existovat poklady lidského dne. „V náhlém pohnutí jej objala kolem krku a v dlouhém polibku přestali rozlišovat, kde jeden z nich začíná a druhý končí.“

Převodník mezi životem a tvorbou, ten často tak složitý mechanismus, se u Jana Balabána skládal v podstatě jen ze dvou ozubených kol: Jan psal to, co žil. Existenciální vzdálenost mezi tělem a slovem u něj byla minimální, snad i proto, že pocházel z evangelické rodiny a byl stoupencem jakéhosi „prapsaní“: autentické výpovědi, vyznání. V knize knih se slovo stalo tělem – ostatním knihám nezbývá než z našich němých těl dělat slova, při co nejkratší vzdálenosti mezi jedním a druhým.

Jan Balabán je pohřben ve Sněžném na Vysočině vedle svého otce. V malebné vesnici, odkud rod pochází, je budova bývalé školy a na ní nápis: „V těchto síních dovídá se robě, čím povinno Bohu, vlasti a sobě.“ Ale čím jsme skutečně povinni ve světě, který stále jen něco chce? Na tuto otázku stihl pro sebe Jan najít odpověď, i když odešel předčasně a nesmířen. Rozhovor, jejž před šesti lety poskytl Lidovým novinám poté, co povídková kniha Možná že odcházíme zvítězila v jejich anketě o Knihu roku, končí slovy: „Myslím, že spisovatel je povinen – ať už Bohu nebo pravdě nebo tomu, v čem žijeme – být přesný, nelhat a nevymýšlet si.“

JAN BALABÁN (1961–2010)

Narodil se v Šumperku, vyrůstal v Ostravě. Je autorem řady povídkových knih a románů, držitelem ceny Magnesia Litera 2005 za prózu. Zemřel letos 23. dubna.