Žádné dívky, nic.
Téměř máchovským povzdechem je nazvaná útlá kniha brněnského básníka, fotografa a herce Libora Kadlece. Její řádky nás však nezavádějí do romantického 19. století, odehrávají se o víc než sto padesát let později v časech komunistického zmaru a šedivé nudy 80. let. Přesto má i přes propast půl druhého století Kadlecův osud s tím Máchovým leccos společného. Podobně jako básník českého romantismu totiž zemřel jako mladý člověk v pouhých třiadvaceti letech – jeho život skončil v roce 1982 pod koly noční tramvaje. Vyměřený čas života však proměnil ve sled intenzivního pozorování volně plynoucího času naplněný až dětskou vírou a fantazií, hlubokými pocity a palčivě intenzivními otázkami. To všechno bez stopy nářku či stížnosti na nepřízeň osudu. „Mnohonásobné zvonící skoky, to já píšu na starém stroji, jak se mi chce. A ke konci může být i nějaká ta tečka, zlehka k ránu přitlačená.“
Naopak z nich vyzařuje radost z dychtivého objevování a jakési vnitřní svobody, i když občas bolestivě smíchané s prvními pocity osamocení a předtuchou smrti. „Noc. Je taková noc, všech bouřlivých pláčů, těch, kteří zabili, těch, kteří milují (…) je taková noc, že jsem s vámi, po krk v potu lapám po dechu (…) odehnán ode dveří smrti, jiné dveře hledám.“ A nebo v nich zazní drsné tóny civilní poetiky a úzkosti: „Tramvaj vším lomcuje, pád se vrhá…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu