Za Annou Fárovou

Nechtěl jsem o ní znovu psát tak brzy. Nebo rozhodně ne v této souvislosti: před pouhým měsícem jsem v Respektu vyzdvihoval, jak se

Anna Fárová

, jednaosmdesátiletá „první dáma fotografie“, dál snaží věci dotahovat do konce, jak při své přirozené službě zdejší kultuře, respektive lidem, kteří se v ní pohybují, dodržuje ctnostná pravidla staré školy, tedy dělat vše poctivě, s plným nasazením, nadhledem a pokorou. Nečekal jsem, že recenze knihy Dvě tváře, sumáře všech textů Anny Fárové, bude posledním článkem, který o ní v tomto časopise stihne vyjít ještě za jejího života.

Ostatně když jsme se o monumentální publikaci bavili s jejím nakladatelem Viktorem Stoilovem, dlouholetým přítelem Fárové, mluvili jsme o tom, co má ještě všechno historička fotografie v plánu, do čeho by ještě ráda vrhla svou energii, až se jí udělá lépe. A pak od Viktora přišel e-mail: Anna Fárová zemřela.

Slavonice
Vlastně jsem se s ní pořádně potkal jen jednou. Před pěti lety mě pozvala do Slavonic na výstavu objektů, soch a reliéfů Libora Fáry. Byla to třetí letní expozice v Galerii Ubu, které Anna Fárová vyhradila přízemní prostory v takzvaném Fárově domě. Renesanční stavbu koupila v polovině devadesátých let, nechala ji zrekonstruovat architektem Romanem Kouckým, přestěhovala se sem z Prahy a tady pak pracovala na svých knihách a třídění…