Opomíjené dědictví poutníků

Jsou literární příběhy, které v mysli ožívají až tělesně. Takové, které jsou zakořeněné v detailech určitých míst, v nichž kulisy tvoří důvěrně známé místní názvy, kopce, potoky, kde „významy prosakují z každé větve i čepele trávy a zobáku, který se otevře“, jak napsal filozof a ekolog David Abram. Zkrátka – existuje tu přirozené spojení jazyka se zemí.

Právě takovými příběhy se v osmnácti textech zaobírá esejista, básník a prozaik Josef Kroutvor ve „studii ,kráčející postavy‘ v krajině“. K úvahám si proto vybírá díla regionálních spisovatelů-poutníků: nemůže opomenout Máchu a Váchala, od kterých tradici „literárního putování“ odvozuje, a protože sám pobývá v Kramolíně poblíž Třeboně, vybírá si dále většinou autory z jižních Čech a rakouského pomezí: Josefa Bartošku, který vypráví o Vitorazsku, Antonina Siku z Novohradských hor, autora „šumavského“ románu Země snivců Alfreda Kubinu, zabloudí ale i na Vysočinu k dílu Miloše Doležala, Jakuba Demla a Bohuslava Reynka. Ti všichni zachycují poezii jejich životního prostoru, sama konkrétní krajina a život v ní je jim příběhem a básní, kterou převádějí na kód řeči. Kroutvorovy studie jsou pak (nutně) sentimentálním ohledem a prozkoumáváním tohoto vztahu, který se z různých důvodů ze současného života vytratil. Nejde přitom jen o pobořené smírčí kříže a kapličky, pohraničí vykořeněné po vyhnání Němců. Kdyby totiž zůstalo jen u stesků, šlo by o málo inspirativní knihu. Kroutvor ale sám putuje s knihami uvedených autorů v ruce, zkoumá jejich romantický vztah ke krajině, a tím ho znovu přivolává na svět. Odděluje přitom turistiku od poutnictví („…chybějí staré hostince a cesty, které někam vedou. Ne turistické trasy, ne silnice, ale cesty, které nás provádějí živou krajinou.“), duchovní poutě od masových výprav do Santiaga de Compostela.

Co při tom všem trochu sráží na čtivosti knihy, je věcná suchost, málo je tu poetického, málo se tu objevuje vlastních myšlenek. Spíše jde o texty shrnující, konstatující. Přesto tu ale vystupuje přesah – klene se nad všemi esejemi jako výkřik upozorňující na to, že jsme zapomněli na přirozené spojení jazyka se zemí, které zůstane ztraceno, dokud opět neobnovíme dimenzi příběhů, která je půdou pro literární vrstvu jazyka.

JOSEF KROUTVOR: KLOBOUK, KNIHA A HŮL, STUDIE „KRÁČEJÍCÍ POSTAVY“ V KRAJINĚ
Pulchra, 164 stran