Ovladač pro líné kosti

Tenhle to není. Tenhle ne. Tenhle také ne. Na stole leží čtyři dálkové ovladače, které mají dohromady sto čtyřiaosmdesát tlačítek. Jedna krabička je na dévédé, jedna na cédé, na zapnutí televize jsou potřeba hned dvě. Neboť digitalizace nám poskytuje ještě krásnější zážitky u obrazovek, ovšem jen pro ty, kteří tu svou dokážou vůbec zapnout. Na což je potřeba uchopit ovladač k set top boxu, zmáčknout červený knoflík nahoře, načež správně vybrat ovladač televize, skoro úplně stejný, jenže úplně jiný, a zmáčknout zelený knoflík dole. První dálkový ovladač z roku 1950 se jmenoval Lazy Bones čili „Líné kosti“, ovšem tohle je úkol, při kterém praská lebka. Sen lidstva o absolutním nicnedělání a věčném pohodlí pod televizní dekou zase nedošel naplnění.

Problémy byly ostatně už s nejstaršími lazy bones, vynálezem firmy Zenith. Krabička byla totiž k přijímači připojena tenkým kabelem, což bylo příčinou vážných domácích zakopnutí. Takový ovladač měla třeba i přepychová Tesla Lotos z roku 1961. Tam však nastala zase jiná komplikace: v Československu tou dobou vysílal jen jeden program, takže nebylo co přepínat. Jinak ovšem mediální teoretici mluví o tom, že dálkový ovladač osvobodil diváka. Umožnil mu, aby vypnul nesnesitelný program nebo ztišil reklamy, což dřív nemohl, protože byl příliš líný se zvednout.

Dálkový ovladač je tedy přítelem člověka. Jenže co teď, když se vzájemný…