Na mušce: 2009

Erik Tabery

šéfredaktor

Nepochybně by se dala vyjmenovat řada věcí, které se odehrály na politické scéně. Přesto mě nejvíce zaujalo to, jak jsme my, obyvatelé Prahy, vlastně hloupí. Stačí se podívat na tunel Blanka, který je tunelem ve všech významech tohoto slova. Staví se tu předražená díra, o jejíž prospěšnosti mnozí pochybují a jež mění ráz Prahy, a nic.

Stejně tak je klidňoučko poté, co se primátor hlavního města Prahy Pavel Bém spojil s temnou postavou Jančíkem, aby v zákulisních jednáních změnil přání straníků ODS a zůstal v čele pražské buňky.

A pak tu máme Opencard. Audit, který odhalil všechny čachry kolem tohoto projektu, by se dal knižně vydat pod názvem: „Jak krást veřejné peníze“. Lidé v menších městech se už často ozývají, v Praze stále ticho. Bude i při volbách 2010?

Karolína Vránková

rubrika Trendy

Poslední tři měsíce jsem strávila v Německu a zaujalo mě toho dost. Tak například kuplet Bože, jak jsou ti muži blbí od předválečné šansoniérky Claire Waldoffové. Nosila pánský oblek, byla obtloustlá, měla skřípavý hlas a byla lesba. A zároveň největší hvězda kabaretů. Berlín měl tolik žen, které byly výstřední, bojovné, třeba i ošklivé, ovšem nepřehlédnutelné. Byly tu malířky, herečky, bojovnice za ženská práva i ta rudá Rosa Luxemburgová. Zaujal mě ten rozdíl. Českých a moravských bojovnic bylo pár a byly většinou úpravné a skromné a zapomenutelné. Proč nějaká z nich taky nezpívala tak protivným hlasem, aby si ji museli všichni pamatovat?

Viktor Šlajchrt

rubrika Kultura

Zvláštní byl kontrast mezi ubohostí hlavních institucí zdejší demokracie (pád vlády, hamižnost nejvyššího kontrolora, justiční skandály atd.) a okázalým slavením 20. výročí jejího zavedení. Slavilo se ovšem víc v médiích než ve skutečnosti. Zdá se, že televize cestou selekce konečně dospěla ke „směrodatné“ verzi minulosti. Shodou okolností jsem zrovna pročítal studii francouzské socioložky Françoise Mayerové Češi a jejich komunismus, která popisuje konkurenční boje zdejších skupinových pamětí. Kniha u nás měla vyjít už před šesti lety, byla však bůhvíproč zbrzděna. Teď se trefila do situace. Hle, skoro swiftovský obraz státu, kde elity dětinsky soupeří, kdo koho vytlačí z dějin, a na zvládnutí přítomnosti jim už nezbývá energie.

Ondřej Nezbeda

rubrika Rozhovor a Kultura

Pro mě to byly výroky Ústavního soudu, které se týkaly samorozpuštění sněmovny a Lisabonské smlouvy. Je totiž vyčerpávající, jak čeští politici často vnímají jakoukoli kritiku jako útok na svou osobu, a reagují proto zase jen útokem. Výsledkem jsou pak ohlušující a hluché monology, které znemožňují jakoukoli možnost debaty a dělají z české politiky nudnou a hloupou telenovelu. Naštěstí se ukázalo, že stále ještě existuje prostor, kde se pěstuje věcná a inteligentní diskuse, že ještě máme státní instituci, která je schopna hájit základní hodnoty právního státu a pomíjivá účelovost je jí cizí.

Jaroslav Formánek

rubrika Kultura

Písečná duna nazývaná Pilat, která trčí do výšky 107 metrů nad zálivem Arcachon na západním pobřeží Francie. Je dlouhá 2700 metrů, široká 500 metrů a stará 4000 let. Když člověk vystoupí na vrcholek této gigantické hromady žlutého písku, jež z dálky připomíná hřbet obrovské spící velryby, na jedné straně uvidí průzračně modrý Atlantik, na straně druhé pak nekonečný zelený koberec utkaný z korun borovic, a ve vzduchu „duše mrtvých námořníků“, jak Bretaňci říkají rackům, kteří nad tím vším netečně plachtí.

Martin M. Šimečka

editor

Zaujalo mne, s jakou rychlostí se po zeměkouli přesouvaly siločáry vlivu a moci a jak pomalá je přitom změna v myšlení lidí. Propast mezi dějem a naší schopností mu rozumět se zřejmě navzdory globálnímu toku informací prohlubuje. Nejvíc mne proto zaujalo, že navzdory mnoha skvělým textům, které jsem za poslední rok přečetl ve světových médiích, žádný neměl tolik síly, aby strhl širší proud myšlení svým směrem na dobu delší než několik dní.

Jan Gregor

rubrika Kultura

Můj žebříček největších filmových zážitků za uplynulý rok se skládá z velké části ze snímků, které letos soutěžily v Cannes. Tenhle festival zkrátka potvrzuje pozici jedničky a je těžké určit, jestli je lepší Hanekeho mrazivá Bílá stuha, která hledá kořeny vzniku druhé světové války, nebo Tarantinovi opojní Hanebný pancharti, kteří tento konflikt z gruntu a s láskou k filmu přepsali. Jestli determinaci hrdinů prostředím popisuje výstižněji syrové vězeňské drama Prorok či sugestivní sonda do života patnáctileté holky na britském sídlišti Fish Tank. Nebo bych měl na vrchol osobního seznamu umístit všem možným interpretacím otevřeného, zběsilého Antikrista? Opravdu mě ale zaujalo to, že všechny tyhle skvělé filmy se objevily nebo v nejbližších týdnech objeví v českých kinech. To není samozřejmost a za to patří distributorům dík.

Dostalo mne naprosto vážné prohlášení šéfa činohry Národního divadla v Brně Zdeňka Plachého. V dokumentu Eriky Hníkové a Richarda Komárka Landův lektvar lásky tvrdil, že bývalý skin Daniel Landa umí létat (někdy prý popoletí i dvanáct metrů vzduchem) a že se proměňuje v draka. Třeba nás během celého příštího roku bude vozit na ocase. Nejvíce mne ale zaujalo, jak české umění prožívá zlaté mediální časy. Máme doma nejen draka, ale také nadějnou mladou vietnamskou spisovatelku Jana Cempírka. Líbí se mi, že alespoň na okamžik jednoho týdne se česká literatura, ať jakákoli, prodrala na hlavní stránky deníků. Byl to zážitek roku.

Markéta Pilátová

rubrika Kultura, zahraničí

Dostalo mne naprosto vážné prohlášení šéfa činohry Národního divadla v Brně Zdeňka Plachého. V dokumentu Eriky Hníkové a Richarda Komárka Landův lektvar lásky tvrdil, že bývalý skin Daniel Landa umí létat (někdy prý popoletí i dvanáct metrů vzduchem) a že se proměňuje v draka. Třeba nás během celého příštího roku bude vozit na ocase. Nejvíce mne ale zaujalo, jak české umění prožívá zlaté mediální časy. Máme doma nejen draka, ale také nadějnou mladou vietnamskou spisovatelku Jana Cempírka. Líbí se mi, že alespoň na okamžik jednoho týdne se česká literatura, ať jakákoli, prodrala na hlavní stránky deníků. Byl to zážitek roku.

Petra Švehlová

jazyková redaktorka

Vzhledem ke 20. výročí pádu komunismu nejvíce klopotné vyrovnávání se s minulostí. Máme sice Ústav pro studium totalitních režimů, ale jeho nová odhalení či výstupy stále vyvolávají spíše emotivní reakce (včetně snahy popřít smysl jeho činnosti) než věcnou debatu. Připadá mi, že ústav v médiích nedokáže dostatečně obhájit a vysvětlit smysl své práce, to, že dokumenty, se kterými pracuje, nelze popírat, ale je třeba je interpretovat. V tomto smyslu by se asi měl směrem k veřejnosti více otevřít. Vždyť i to, že na oslavy 20. výročí 17. listopadu přišlo do ulic tolik lidí (i těch, kteří ho sami nezažili), si takový přístup zaslouží.

Martin Kontra

editor

Potěšilo mne, že v místním byznysu roste prestiž soutěže „Firma roku: Rovné příležitosti“, za kterou stojí pražská společnost Gender Studies. Tato výhradně ženská organizace provádí v českých firmách a institucích (které na to přistoupí) audit, jehož smyslem je „podpora slaďování rodinného a pracovního života zaměstnanců a zaměstnankyň“. Ta definice zní trochu prkenně, ale díky několikaletému soustředěnému tlaku Gender Studies mohou dnes využívat vstřícnou rodinnou politiku progresivních českých firem (k nimž mimo jiné patří třeba banky nebo mobilní operátoři) tisíce rodičů, kteří mají chuť pokračovat brzy po narození dítěte v kariéře. A mohou si gratulovat, protože mluvíme o společnosti jejíž významná část u rodičů malých dětí – a především u žen – dodnes automaticky očekává několikaletou profesní izolaci.

Jan H. Vitvar

rubrika Kultura

Černého Entropa, Cempírkova Lan Pham Thi, pokus o Nedomovo odvolání, boj proti squatterům, chytání nácků, Jacksonova smrt, vzkříšení Živlu, debata kolem Chalupeckého, Gordon v DOX, Warhol v Rudolfinu, Ženatá v 2. patře, Skrepl v Brně, Benzinka u Slaného, O holčičce v Meetfactory, Zdař Bůh! v dole Michal, Wilson v Rudolfinu, Topolovo Chladnou zemí, Drtikolova Duchovní cesta, Bolfova Velká černá kniha, Bernhardovy Moje ceny, Trierův Antikrist, Tarantinovi Hanebný pancharti, Aranofského Wrestler, Selickova Koralína, jarní Berlín, letní Hradiště, podzimní Benátky, zimní ohlížení se za rokem velkých změn a proměn.

Zatímco před rokem bylo Česko na mezinárodní scéně malým, ale spolehlivým partnerem, letošek země končí s pověstí nezodpovědného fracka, který moc rád výhody plynoucí z členství v různých exkluzivních klubech, ale na povinnosti zvysoka kašle. Začalo to zaříznutými vojenskými misemi, pokračovalo pádem vlády uprostřed předsednictví a skončilo to uměle protahovaným dramatem kolem Lisabonské smlouvy. Právě na vztahu k EU je to vidět krystalicky. Doma v parlamentu Evropa téměř nikoho nezajímá, Češi se do Bruselu nehrnou na politické ani úřednické pozice, nejsou slyšet, když se mluví o nějakém návrhu. Naopak čeho se účastní velmi aktivně, je skuhrání, copak nám to onen bájný „Brusel“ zase diktuje.

Silvie Lauder

rubrika Politika, Společnost

Zatímco před rokem bylo Česko na mezinárodní scéně malým, ale spolehlivým partnerem, letošek země končí s pověstí nezodpovědného fracka, který moc rád výhody plynoucí z členství v různých exkluzivních klubech, ale na povinnosti zvysoka kašle. Začalo to zaříznutými vojenskými misemi, pokračovalo pádem vlády uprostřed předsednictví a skončilo to uměle protahovaným dramatem kolem Lisabonské smlouvy. Právě na vztahu k EU je to vidět krystalicky. Doma v parlamentu Evropa téměř nikoho nezajímá, Češi se do Bruselu nehrnou na politické ani úřednické pozice, nejsou slyšet, když se mluví o nějakém návrhu. Naopak čeho se účastní velmi aktivně, je skuhrání, copak nám to onen bájný „Brusel“ zase diktuje.

Ondřej Kundra

rubrika Politika, Společnost

Ani dvacet let od revoluce se česká společnost stále ještě dost neproměnila v politickou společnost. Ve smyslu, že by se veřejnost zajímala, co se děje v politice, snažila se to pochopit a pak třeba změnit. Pokud lidé nezačnou víc zasahovat do politiky nebo do ní přímo vstupovat a ovlivňovat její podobu, sama od sebe se nikdy nezlepší. Jestli to v dalších letech česká společnost nepochopí, čeká ji postupný úpadek a život na okraji periferie.

Kateřina Šafaříková

rubrika respekt.cz

Překvapilo mě, že po několika mírových letech a po zkušenosti, že německá kancléřka byla jediným skutečným spojencem Česka v Evropě, když mu teklo do bot, prezident Václav Klaus a hrstka dalších politiků vytáhli sudetoněmeckou kartu. A co víc, úspěšně. Jako kdyby Češi měli ránu, která se nikdy nemůže zahojit. 

A pak mě po návratu z ciziny po několika letech překvapilo, kolik v Praze vyrostlo příjemných podniků, které vlastní nezakomplexovaní a vstřícní dvacátníci. 

Bára Procházková

rubrika Politika, Společnost

Rok slavnostně začal naším předsednictvím v Evropské unii a heslem „Evropě to osladíme“. Někteří se zasmáli, jiní kroutili hlavami, nikdo ale netušil, jak pravdivé heslo je. Ačkoliv několik kostek cukru vhodil do evropského hrnku předseda sociální demokracie Jiří Paroubek, když svrhnul vládu, zkušení evropští úředníci to ustáli bez problémů. Proto jsme mohli pomyslné klíče od evropského trůnu předávat Švédsku s oprávněným pocitem, že vše dobře dopadlo. Jenže těch kostek cukru bylo nakonec připraveno daleko víc. Nezadržitelně se kutálely dolů z Hradu a vystrašení evropští lídři nestačili uskakovat. Tak jsme jim to nakonec opravdu osladili.

Pavel Kosatík

rubrika Česká inteligence

Nejvíc mě zaujalo, kolik jsme toho za ten rok dokázali vydržet a ve zdraví (?) přežít. Znovu to pro mě byl rok plný událostí, které bych krátce předtím nepovažoval za možné. Vládu v době evropského předsednictví povalenou způsobem, pro který čeština snad ani nemá slovo (trapnost, hanebnost… to nestačí). Prezidenta plně zaměstnaného sebou samým, kterému velká část společnosti přesto „důvěřuje“, že hájí celospolečenské zájmy. Opozici rozbíjející stát, šílený rozpočet na další rok atd. atd. Stát zaniká o své vůli samorozpadem, pro což mě z dějin nenapadá analogie.