Kawasakiho růže je nejlepší Hřebejkův film od Pupenda
Tak trochu jiného Hřebejka sliboval scenárista Petr Jarchovský před čtvrteční novinářskou projekcí nového filmu Kawasakiho růže. Je pravda, že toto tvůrčí duo kované v žánru tragikomedie protentokrát až na pár odlehčujících momentů rozehrává svůj příběh ve vážné tónině. Vynucuje si ji do jisté míry samo téma: příběhy skryté za spisy v archivech StB a jejich současná reflexe. Ale jinak způsob, jakým se autoři na věc dívají, známe z jejich tvorby moc dobře.
Jarchovský často staví scénář kolem předem dané teze. To se vezme nějaký společenský vřed a na něj se naroubují charaktery postav, které v příběhu fungují hlavně ve vztahu ke zkoumanému problému a které nám na něj pomáhají nahlížet z různých úhlů pohledu. Českou mentalitu v krizových situacích zkoumali tvůrci podobně v Musíme si pomáhat (2000), naposledy pak v Horem pádem (2004), v němž ohledávali problematiku tuzemského rasismu. I v něm se gros příběhu odehrávalo v sevřeném mikrokosmu rodinných vazeb a košaté větve vyprávění sahaly až do zahraničí. Ale Kawasakiho růže vyznívá v mnohém přesvědčivěji. Film trochu sráží jistá dramaturgická nevyrovnanost, snaha říci toho až příliš mnoho na neúměrně malém prostoru. Ale zcela jistě jde o nejlepší Hřebejkův film od Pupenda (2003).
Za vším hledej doktora Sovu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu