Afghánská volba

Je to takové klasické afghánské dilema. Nechat je být a snažit se od nich oddělit vysokou zdí, nebo se angažovat, truchlit nad rakvemi vlastních vojáků a solit z kapes miliony na pomoc, která dojde ke svému cíli jen občas. A co je na té Obamově volbě vlastně nejhorší – že ideální rozhodnutí neexistuje.

Angličané se koncem 19. a počátkem 20. století třiapadesátkrát vypravili do Afghánistánu se zbraní v ruce a nikdy z toho nic nevytřískali. Pak to zkoušeli Sověti, teď Američané a my všichni v závěsu za nimi. Od roku 2001 jsme přišli o více než dva a půl tisíce mužů a žen ve zbrani. Afghánci nejen, ale také kvůli nám, přišli o mnohem více lidských životů a je trapné ukolébávat se tím, že jsou na to zvyklejší. Nejvíce deprimující ovšem je, že čím víc vojáků v Afghánistánu nastoluje mír (jen Američanů se o to pokouší nyní asi 100 tisíc), tím víc umírá cizinců i Afghánců.

Problém euroatlantické politiky i novinářské prezentace je především v tom, že zná jen ta jména afghánských politiků, která se dobře vyslovují, ale o vnitřním pnutí, zvyklostech, sympatiích i nevyřízených účtech v afghánském veřejněpolitickém prostranství nevědí zhola nic. A proto se motá stále kolem jediné, prvoplánové otázky: stáhnout vojska, nebo naopak vojáků přidávat, jak o tom minulý týden rozhodl prezident USA? Stažení by zahájilo nové kolo občanské války, ke které se může při troše smůly připojit i sousední Pákistán s jeho jadernými zbraněmi. Alibistický odchod ze země, „kde nás něchtějí“, by nás stál permanentní strach před dalším 11. zářím, třeba teď už i v jaderné podobě.

Nezbývá než vyslovit dvě kacířské myšlenky. Alespoň částečný klid na afghánském prostranství si budeme muset koupit. Třeba vytvářením pracovních míst, neboť jinak muže od samopalu nikdo neodtrhne. Druhý krok je rozdělení Afghánistánu. Holubičí povaha Čechů a Slováků sice není afghánským horalům vlastní, ale nějakou formu nepříliš krvavého rozpadu umělého mnohonárodnostního státu by snad našli. Vždyť si o tom šuškají i vrabci na afghánských střechách, chudí vesničané i diplomaté na afghánských ambasádách. Jen ten kus, který po rozdělení dostanou tálibáni podporovaní paštúnskými kmeny, se holt bude muset hlídat. Nezbývá než se smířit s tím, že některé lidi nezlomíme pádnými argumenty, humanitární pomocí ani leteckými bombami.