Masku dolů

Vyšel první díl životopisu Václava Havla

Každá známá osobnost vzbuzuje jistý pocit podezření. Co se skrývá za jejím úspěchem? Co nám tají? U Václava Havla to platí obzvláště silně – drobný a plachý muž, který ráčkuje, v řeči se často zamyšleně odmlčí a neustále dává najevo, že ho neláká pozornost veřejnosti ani moc. Jak tento muž mohl odolat za minulého režimu všem výhrůžkám, buzeraci a svodům? Místo emigrace zvolil vězení? Jak mohl unést břemeno revoluce a třináct let se udržet v čele země, když většina politiků stála proti němu? Tento rozpor bude vždycky poutat pozornost a dráždit touhu po odhalení. Naposledy se touto cestou vydal komentátor Lidových novin Daniel Kaiser v knize Disident 1936–1989, jejíž první díl právě vychází.

Prázdná šedesátá

Knih o současném dění či žijících politicích je velmi málo. Historici se většinou živého děsí a novináři jsou rádi, když stíhají popsat, co se stalo včera, natož napsat knihu o předvčerejšku. Je proto skvělé, že se Daniel Kaiser rozhodl přijmout nabídku na sepsání knihy o Václavu Havlovi. Už jsme na ni čekali dlouho, vždyť taková osobnost si o kritickou reflexi doslova říká (stejně jako Václav Klaus) a dosud vycházely spíše propagační publikace.

Knihu Daniela Kaisera bychom mohli pracovně rozdělit do tří částí. První vypovídá o Havlově životě do začátku normalizace, druhá o sedmdesátých a osmdesátých letech, třetí pak o revolučním roce 1989.

Úvodní část je poměrně slabá. Působí spíše jako shrnutí Havlova mladého života, čtenář má pocit, že nasedl do vyhlídkového autobusu a průvodce v rychlém sledu ukazuje vlevo a vpravo na zajímavé fasády domů, ale o tom, co se skrývá a žije pod nimi, se moc nedozví. Chvíli tak nabývá dojmu, že čte spíše knihu určenou těm, kteří slyší jméno Václava Havla poprvé v životě, a ne těm, kteří už základní kontury jeho příběhu přirozeně a z podstaty věci znají. Například jen letmo se dotkne básníka a výtvarníka Jiřího Koláře – oznámí sice čtenáři, že setkání s ním bylo pro Havla důležité, ale zůstává u slovníkového konstatování. Přitom toto setkání bylo svým způsobem osudové.

Jen zběžně se Kaiser věnuje také roku 1968 (přibližně čtyři stránky), známá polemika mezi Havlem a Kunderou o češství, pražském jaru a socialismu tu je sice ocitována, ale visí neukotvena mimo čas a prostor. Například vůbec není zřejmé, jestli tento spor ve své době vyvolal nějakou pozornost či diskusi. A zmínka, že se o tom později mluvilo v disentu, nestačí. Zajímavé by bylo dočíst se i o tom, jak Havla ovlivnilo sebeupálení Jana Palacha. Toho se však také nedočkáme. Jeho jméno je tu zmíněno jen ve zcela nepochopitelné situaci: „Jednadvacátého ledna 1969, shodou okolností pět dní poté, co se na Václavském náměstí upálil Jan Palach, odkryl Havel ve stropě svého obývacího pokoje odposlouchávací zařízení.“ O jakou shodu okolností mělo jít?

Silná normalizace
Silnější je úsek, který se věnuje normalizaci. Tady Kaiser chvílemi překračuje obecně známé povědomí a ukazuje Václava Havla jako živou bytost, která váhá, dělá chyby, bojuje sama se sebou. První vězeňskou vazbu po zveřejnění Charty 77 Havel totiž špatně psychicky snášel a v dopise prokurátorovi slíbil, že když bude propuštěn, stáhne se do ústraní.

Následuje pocit selhání a hledání sebe samého. Umělecky, politicky i lidsky. Takový moment by mohl nejednoho člověka zlomit a přivést k totální uzavřenosti. Tím spíše, že řada Havlových přátel využila nabídku státu a emigrovala, či se uzavřela do soukromí, aby přežili stranou pozornosti úřadů. Havel se ale vzepřel sám sobě. Znovu se vrhl do veřejného života, psal a spojoval disent. Když byl pak znovu zadržen a odsouzen na léta do vězení, mnozí si mysleli, že nevydrží a bude žádat o propuštění, případně emigraci. Všechny nabídky ale i přes špatné zdraví energicky odmítal. V té době se rozhodl, že půjde rozhodně za svým cílem – bude angažovaným člověkem, který musí i přes řadu úskalí vydržet. Zejména u této životní etapy by čtenář čekal, že autor věnuje více prostoru Olze Havlové. Kaiser však její význam opět jen konstatuje. Její zásadní vliv na Havla tu působí podružně, přitom popsání jejich myšlenkové propojenosti by bylo cennější než zmínky o jejich mileneckých vztazích.

Chci být prezidentem
Třetí část knihy – věnující se revoluci – je opět slabší. Hlavní důvody jsou dva. Toto období mnohem pečlivěji zpracoval historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce. Kaiser se tu navíc znovu vrací k povrchnějšímu vyprávění. Druhý důvod je pak ten, že autor podlehl pocitu, který svedl na scestí už anglického politologa Johna Keana v knize Politická tragédie v šesti dějstvích – chce sejmout masku Václava Havla. A tak se tu omezuje popis příběhu a vítězí touha autora říct čtenářům, jaký Václav Havel „doopravdy“ je.

Občas to prosakuje už na předchozích stránkách, čtenář tyto pasáže pozná podle toho, že je autor nedokládá fakty (většina je naopak ozdrojována pečlivě). Například tu tvrdí, že Havel s „psí věrností“ udržoval přátelství s lidmi, s nimiž se sblížil ve vězení. Zmíněn je tu Václav Valeš, jenž prý nejdříve Havlovi řekl, aby vzal v době revoluce Klause do vlády. Ten okamžitě uposlechl. Záhy mu Valeš poradil, ať ho zase stáhne a Havel chtěl údajně opět vyslyšet jeho přání. Už se mu to však nepodařilo. Mohlo by jít o důležitou informaci, ale není jasné, kde k ní autor přišel a proč jí věří. Vždyť Kaiser často dokládá, že Havel byl solitér, který si nenechal nikým radit.

Stejně tak chce dokázat i Havlovu dravost v jeho touze být zvolen prezidentem. Proto prý blízkým novinářům řekl, že mají potlačovat informace o populárním Valtru Komárkovi (možném konkurentu na úřad prezidenta). Opět – kdo to řekl? Jak a v čem se to projevilo?

Kaiser píše, že Havel „necouvl ani před manipulací a psychologickým nátlakem“, což označuje v jistém ohledu za nutné. „Jen toto Havlovo skutečné chování stálo v prudkém kontrastu s okázalou cudností, jakou předváděl na veřejnosti. … Představení se zřejmě konalo hlavně proto, aby si mohl držet gloriolu výjimečného muže zabloudivšího do vrcholné politiky od psacího stolu.“

O tom, že Václav Havel šel za svým cílem, psal již zmiňovaný (byť silnými slovy šetřící) Jiří Suk. Je to logické, tehdy se Havel disident měnil v Havla politika. Daniel Kaiser se ale snaží dokázat a odkrýt „hru“ budoucího prezidenta dvou tváří – jedné skutečné a druhé nastavené vůči veřejnosti. Chtělo by to ale více faktů či ještě lépe – pracovat i s jinými možnostmi. Třeba s tou, že i cudní lidé mohou být rozhodní, protože pocit odpovědnosti je někdy silnější než plachost.

Něco nového?
Kniha působí tak, jako by se Daniel Kaiser nemohl rozhodnout, jestli chce Havlův příběh prostě popsat, anebo interpretovat. Obojí pak zůstává nedotažené. Na zásadní otázku, jestli jeho kniha přinesla nový úhel pohledu, je nutné odpovědět, že nikoli. Výhodou ale je, že informace o Havlovi jsou tu pohromadě a ne rozstrkané do různých publikací. To nejtěžší ale Daniela Kaisera teprve čeká – druhý díl o prezidentské éře.

DANIEL KAISER: DISIDENT VÁCLAV HAVEL (1936–1989)
Paseka, 280 stran