Do nitra zahrady

Cesta za dobrodružstvím ukrajinského kláštera

Díky za zájem, počítáme s vámi. S podrobnostmi se ozvu později.“ Stačí poslat jeden e-mail do schránky ostravské katolické charity a pak rovnou balit zavazadlo na týdenní dobrovolné práce na Ukrajině. Vítané je jakékoli nářadí, povinné jen pracovní rukavice. Ačkoli nabídku dobrovolných ukrajinských cest na webu charity není snadné najít, každé léto na faru podhorského Tjačivu v západní Ukrajině dorazí zhruba deset skupin po patnácti lidech. Všechny čeká týden bezplatné práce pro kostel, klášter nebo starobinec. Byli jsme jedněmi z nich.

Touha

Patnáctitisícový Burštýn leží zhruba v půli cesty mezi Lvovem a Ivano-Frankovskem, dvěma hlavními centry západní Ukrajiny. Ať přijíždí návštěvník odkudkoli, jako první jej uvítá dominanta města – tři komíny tepelné elektrárny na břehu zdejší přehrady, neboli burštýnského moře, jak říkají zdejší děti. Podél prašné silnice směrem do centra se střídají oprýskané bytovky s vilkami k nerozeznání od těch, které vyrůstají v satelitech za Prahou, jinde zase vedle honosného sídla v jaksi byzantském stylu stojí chalupy ze dřeva a vlnitých plechů.

Na kraji Burštýna leží ženský klášter – cíl naší cesty. „K sestrám jedeme vůbec poprvé, budeme tam dávat do kupy starou klášterní zahradu, to znamená kácet stromky, sekat trávu a trhat plevel,“ přibližuje náplň příštích několika dní organizátor Martin. Z náměstí vyzdobeného ohromným památníkem s ukrajinskými hrdiny z poslední války vede cesta k třem domům s pobořeným plotem. Vlevo stojí klasicistní budova, teď už prázdná a v dezolátním stavu. Naproti ní je pak čerstvě omítnutý dům – obytná část kláštera, vpravo roste další, zatím jen hrubá stavba se stavebními stroji kolem. Za klasicistní ruinou leží zahrada. Tam směřujeme. Je tak zarostlá, že není vidět dovnitř.

Naše výprava je poměrně pestrá: od inženýra automobilových motorů přes ředitelku domova důchodců po dobrovolného hasiče. Všechny sem přivedla touha po stejném dobrodružství – užitečné práci v neznámém prostředí. Pouze osmadvacetiletou Beátu sem vede jistá povinnost – musí navštívit dva malé rodinné dětské domovy u slovenských hranic, které její domovská jablunkovská charita podporuje.

Modli se a pracuj

„Pamatuji si zahradu ještě jako malá, každý den jsme si tady hrávali. Jen ty duby v rozích byly stejně velké jako dnes,“

vzpomíná na lavičce za plotem asi sedmdesátiletá žena. Burštýn je odsud jako na dlani: na nedaleké louce se pasou kozy a krávy, za nimi se rýsují všelijak poskládané chalupy, v kouři z jejich kamen se ztrácí paneláky, za nimiž ještě vystupují burštýnské elektrárenské komíny. Jen občas je slyšet nějaký motor, převahu ale mají koňské povozy.

Žena mluví polsky, chodila jako dítě do tehdy ještě polské školy. Vypráví, jak po válce, kdy kraj připadl SSSR, přijeli z KGB, jeptišky vystěhovali a odvezli. Z kláštera a klášterního útulku pro přestárlé se stalo napřed místní sídlo tajné policie, na konci sedmdesátých let léčebna pro nemocné tuberkulózou. V chaosu zániku Sovětského svazu se poroučela i léčebna a stavba zůstala roky opuštěná. Stala se destinací zdejších narkomanů, pak navíc vyhořela. Když město před čtyřmi lety dostalo šanci se nepohodlné památky zbavit, pozemek i s budovou obnovenému ženskému klášteru jednoduše darovalo. To byl poslední hřebík do pomyslné rakve: když se místní lidé dozvěděli, že budova mění majitele, na poslední chvíli ještě rozebrali, co se dalo.

Sestry budovu nepotřebují, bydlí v menším, nově postaveném domku vpravo od starého kláštera a kdysi výstavní budova je jim akorát koulí u nohy. Oprava by byla moc drahá, zbourat ji nedovolí památkáři. Tiše se tedy čeká, buď na zázrak, nebo spíš na to, až dům spadne.

Pro někoho ovšem může být zázrakem už to, že se sestry řádu Vtěleného slova, který vznikl před čtvrt stoletím v Argentině, vůbec v Burštýně objevily. „Jeden z argentinských duchovních našeho řádu je potomek Polky a Ukrajince,“ vypráví směsí ukrajinštiny a španělštiny matka představená. „Byl to především jeho nápad, založit na západě Ukrajiny dětský domov.“ Před čtyřmi lety tak řád, jehož členky pracují v humanitárních misiích nebo tráví čas modlením či pracemi ve zvláštních, přísně uzavřených klášterech, přidal k Tanzanii, Papui-Nové Guineji a další dvacítce zemí i Ukrajinu. Domov pro zhruba čtyřicítku dětí je v asi padesát kilometrů vzdáleném Ivano-Frankovsku, v burštýnském klášteře odpočívají sestry, které právě nemají službu. „Především ho ale připravujeme pro naše meditativní sestry, které se tady budou modlit a pracovat. Přijedou z Itálie a naše skupina se natrvalo přestěhuje do Ivano-Frankovsku,“ vysvětluje matka představená.

A nakonec Josef
„Po vysoké jsem učila v Burštýně na základní škole angličtinu a němčinu. Před dvěma lety jsem se ale náhodou dostala sem – a najednou jsem zjistila, že právě sem patřím,“ vypráví jedna ze sester, jíž z černého hábitu vykukuje jen tvář s brýlemi. Je jí dvacet čtyři, narodila se nedaleko odsud. Obnovení kláštera ji zaujalo natolik, že nechala práce a vstoupila do řádu. Podobný příběh má za sebou většina sester. Matka představená je Argentinka, ale zbylá zhruba třicítka jeptišek jsou mladé ukrajinské dívky. A každý rok přibývají další.

Peníze mají sestry z drobných darů, na provoz sirotčince přijde občas něco i od ukrajinských úřadů.

„Lidi vědí, že peněz moc nemáme, a tak třeba tady v Burštýně nemusíme prakticky chodit na nákup,“

vypráví jedna ze sester.

„Lidé nám nosí vajíčka, mléko, mouku, někdy i maso. A nám to stačí. I v Ivano-Frankovsku se nám už stalo, že jsme neměly ani hřivnu. Musely jsme zkrátka jít do ulic a do domů a říct – dejte nám, protože my už pro děti nic nemáme – a vždycky to dopadlo dobře.“

Místní chodí pomáhat s dětmi.

„Děvčata odvedle k nám chodí často,“

popisuje jedna ze sester zvláštní symbiózu domova s jeho okolím.

„Některá nemají práci, některá mají prázdniny, některá tady tráví jen odpoledne. Zeptám se: Umíš vařit? Ne? Umíš prát a žehlit? Taky ne? Umíš to s dětmi? Taky ne? Tak nám můžeš pomoct skládat povlečení. Práce se tady vždycky najde.“

I to pomáhá pro děti v Ivano-Frankovsku vytvořit skoro rodinnou atmosféru na rozdíl od velkých ústavů se stovkami dětí, které ukrajinská vláda svými dotacemi protežuje.

Hlavní zájem výpravy z Čech se ale soustřeďuje na klášterní zahradu. Té se patnáct let nikdo ani nedotkl, takže tu vznikla zhruba hektarová neprostupná hradba křovin a vysoké trávy, v níž jen hodně pozorný návštěvník zachytí zbytky chodníčků a laviček. Práce není nijak složitá, spíš úmorná – kácení stromů, vytrhávání plevele, sečení trávy.

„Chceme vrátit zahradě původní podobu a ještě něco přidat,“ vysvětluje jedna ze sester, když na konci prvního dne vytahuje návrh altánku se sochou svatého Josefa, který má stát v prostředku zahrady. Je právě takový jako všechny sochy svatých na Ukrajině, které zdobí každé náměstí a každou druhou křižovatku. Ukrajinci na nich s barvami nešetří a stejné to má být i v zahradě. Návrh mlčky koluje od ruky k ruce. „Tak, proti gustu…“ uzavírá diskusi Zdeněk, zasypaný pilinami od práce s motorovou pilou.

Autor je spolupracovníkem redakce.