Kdo se bojí Blaira

Je tu finále hledání prvního prezidenta Evropské unie

To nadšení po letech notně vyprchalo. Když se na začátku tisiciletí v návrhu evropské ústavy zabydlovala funkce prezidenta Unie, zprava i zleva se ozývalo, že spolek potřebuje mít v čele výraznou tvář. Člověka z masa a kostí, který blok zaštítí navenek a získá si zároveň srdce Evropanů. Po krachu ústavy tuhle představu převzala i Lisabonská smlouva a jméno prvního šéfa budeme znát už za několik dní. Argument s celebritou v čele se ale mezitím vytrácí a evropští politici se chystají vybrat do čela globálně neznámého kolegu, předsedu belgické vlády Hermana Van Rompuye. To ale neznamená, že hra skončila. Role europrezidenta je zatím zcela otevřená a zkušenost říká, že i nevýrazný správce má šanci na proměnu v obdivovaného vůdce.

Dlouhé ticho

Funkci europrezidenta – korektně řečeno stálého předsedy Evropské rady, neboli šéfa sboru prezidentů a premiérů členských států – navrhl při sepisování euroústavy jeden z jejích otců,

Valéry Giscard d’Estaing

. Vedle zmíněné personifikace bloku šlo i o to dodat Unii v jejím nejvyšším patře víc stability. To, že se dnes šéf spolku mění každého půl roku s dalším předsednictvím, má svoje výhody – třeba že špatné šéfování trvá jen chvíli či to, že si pobyt na vrcholu vyzkoušejí všichni.…