Dopisy

DOPISY / SOCKA
RESPEKT 43/2009
Kdyby mě někdo pozoroval při čtení názoru pana Mazance na reakci pana Ondráčka na sloupek pana Balabána, jistě by po několika vteřinách stál u mé hlavy s miskou, čekajíc až mi vypadnou oči z důlků.
Pod reakci pana Ondráčka jsem ochotna připsat svůj podpis, protože článek pana Balabána se absolutně vyhnul myšlenému jádru věci. Ono s předsudky a urážkami kráčet ulicemi je přesně to, co nám po revoluci zůstalo. Je mi lito, že ten mladý muž stál se svou aktovkou na zastávce a měl tu možnost se setkat s tak zahořklým člověkem, který si dovolil soudit ho podle nějakého všeobecně daného „spolnázoru“ většinové „popové společnosti“, že „kravaťáci si jen vozí zadky v nablejskanejch fárech a policajti jsou k smíchu“.
Jsem však ráda, že se mohu v Respektu dostat i k takovým článkům, nad kterými jen nepřikyvuji a neusmívám se v tramvaji. Jsem ráda, že nad nimi mohu přemýšlet, a co víc – že s nimi mohu nesouhlasit.
Odedávna se děti učí toleranci a respektu. Mám však pocit, že právě tato dvě hesla se mění ve změť bordelu a nepochopitelné agrese a odcizení mezi lidmi. Když už si hrát na vlastním písečku a vytvářet hodnoty, které jsou prospěšné (otázka komu?), nejprve bych si zametla před svým prahem… Prosím, koště zapůjčím.
Petra Drážďanská

10 SVĚTOVÝCH ZPRÁV
RESPEKT 44/09 
Ve zprávě „Belgičtí vězni do Nizozemska“ stojí, že belgičtí vězni budou na základě dohody umisťováni do Nizozemska a budou na ně „dohlížet nizozemští bachaři“. Slovo „bachaři“ se obecně v českém tisku objevuje poměrně často, ale bylo by dobře, kdyby ho Respekt neužíval. Je pro to několik důvodů: Jde o slovo pejorativní, až urážející, jakkoli je běžně užívané (např. policisté také nejsou nazýváni fízlové, benga, poliši apod.). Za bachaře jsou označováni uniformovaní pracovníci (většinou dozorci, vězeňská stráž), ti se podílejí (pouze) na části práce ve věznici; s vězni pracuje i další, neuniformovaný personál – speciální pedagogové, psychologové, sociální pracovníci, vychovatelé, terapeuti (a řada dalších), a právě tito zaměstnanci jsou většinou v přímém styku s vězni (ne stráž někde na bráně nebo na věži či jiném stanovišti). (…) Bachař je prostě relikt minulosti bez spekulace, že se vždy může najít někdo, na kterého se to „hodí“.
Zejména pak spojení bachaři s nizozemským vězeňstvím, jež je na vysoké úrovni, je dost nonsens. V tamních věznicích se uniformy většinou ani nenosí, ani žádná výzbroj, s výjimkou high security, občas jediný rozdíl na první pohled je ten, že personál má klíče (nebo spíš čipovou kartu).
Michal Petras, metodik odboru výkonu vazby a trestu generálního ředitelství Vězeňské služby ČR

Pište na [email protected].