Jedním obrácením dlaně

Zmeškal ve svém druhém románu těží ze zkušenosti s xenofobními Čechy

Když Tomáš Zmeškal loni vydal svou prvotinu Milostný dopis klínovým písmem, spolu s nadšenými ohlasy se několikrát ozvala i protivná otázka, nakolik za její úspěch může autorův čechoafrický původ („Ptají se vás lidé často na váš exotický zjev?“). Přitom o jeho černé pleti nebyla v knize ani zmínka. Jako by téhle posedlosti pátráním po vazbách mezi tvůrcem a jeho dílem nebylo konce – volání sémiotika a strukturalisty Rolanda Barthese po „smrti autora“ a zaostření na text zůstává nevyslyšeno.

Tomáš Zmeškal (1966) si od mediálního šumu udržel odstup a za román zaslouženě získal nominaci na cenu Magnesie Litery za prózu. Jeho kniha o osudech manželského páru z 50. let přinesla silnou generační výpověď a zajímavou příchuť v podobě renesančního stylu vyprávění: Zatímco v současné literatuře stále panuje především romantismus, kdy se veškerá pozornost upíná na nitro hrdiny, který se proti něčemu bouří nebo vzpírá, ve Zmeškalově próze je důležitější vykreslení jemného přediva rodinných vztahů, promlouvá tu více vypravěčů nebo hlas, který celý příběh komentuje. Takové vyprávění je už z podstaty členitější a formálně hravější než klasický romantický příběh (i když se autor v jeho struktuře občas ztrácel). Nejinak je tomu i v jeho novém románu Životopis černobílého jehněte, který tentokrát už skutečně čerpá z autorovy biografie a odehrává se v časech normalizace.

Skákání si do myšlenek
Jednou z možností, jak odvést čtenářovu pozornost od hledání spojitostí mezi životem spisovatele a jeho literární fabulací, je od samého začátku přepínat, hyperbolizovat. Ve Zmeškalově knize se tak africkému otci a české matce narodí ne jedno, ale dvě černé děti – dvojčata Lucie a Václav, která mají zvláštní dar telepatie. Skáčou si tedy nejen do řeči, ale i do myšlenek. Jejich rodiče zemřeli při autonehodě a vychovává je babička s bodrým strýcem Jindřichem, který se po obrně pohybuje na invalidním vozíku nebo za pomocí berlí, jež mu rozdírají paže. Počet postav se postupně rozmnožuje podobně, jako když fotograf komponuje rodinnou fotografii a navádí jednotlivé příslušníky postupně před objektiv. Tak by se vlastně dala upřesnit i metoda Zmeškalova vyprávění: jakmile se s objektivem pohne kousek stranou, čočka automaticky zaostří na konkrétní postavu a v hledáčku se na chvíli objeví její mikropříběh. A pak se záběr navrací zpátky k celku a fotograf pokračuje v hledání dokonalé kompozice, v níž by nakonec zachytil podobu celé rodiny i s archeologií traumat vepsaných do výrazů tváří.

Mezi takovými bočními epizodami zpočátku vyčnívá hlavně osud homosexuálního strýce Václava, který za první republiky spolu s přítelem vlastnil na Malé Straně v Praze kavárnu. Pak jim ji ale komunisté sebrali a on skončil jako dělník v Kolbence a každý den se teď vrací v modrákách a s prázdnou bandaskou v ruce do své honosné vily, kterou si udržel jen díky tučným úplatkům.

Právě tyto mikrozápletky oživují úvodní rozvláčné obrazy z dětství Václava a Lucie, které se bez překvapení odvíjí ve všeobecně známé a banální každodennosti (škraloup v kakau od babičky, velké prádlo, taneční…). Sice se tu objevují první nenápadné náznaky, kdy oba začínají prožívat svou jinakost a potkají se i s prvními rasistickými narážkami („Tak dcera si upletla haranty. Černý haranty si upletla. S negrama!“), ani pro jednoho z nich z toho ale ještě neplyne vážnější vnější ani vnitřní střet. Celých prvních sto stran se v jejich životě neobjevuje téměř nic zásadního, z čeho by čtenář mohl čerpat pro svůj život, a kdyby se v těchto pasážích vstup do knihy zkrátil, určitě by to prospělo většímu spádu příběhu. Pak ale přichází zásadní obrat knihy v podobě nečekané zápletky – dvojčata se dozvídají, že jim babička se strýcem o jejich rodičích lhali.

Když dostaneš povolávák
Podobně jako v Milostném dopisu se tak jádro příběhu vyjevuje až za první třetinou knihy. Otevírá se spolu s povolávacím rozkazem určeným pro Václava, kterému v tu chvíli dochází, že pro černocha mohou mít dva roky vojenské šikany v Československé lidové armádě fatální následky. Jedinou možností je získat modrou knížku: Václav předstírá endogenní deprese a skončí v Bohnicích v pavilonu F. Obrazy z psychiatrické léčebny patří v knize k nejpůsobivějším. Je to tíživě delirické podobenství despotického systému, které lze v některých momentech přirovnat ke Keseyho knize Vyhoďme ho z kola ven. Barva Václavovy pleti najednou není důležitá, vlastně tu o ní nepadne ani zmínka, jako by s dalšími utečenci před nenávistnou společností a opravdovými pomatenci splynul. Jako by to všechno byla černá jehňata vyloučená a zavřená ve společném chlévě.

A zatímco je Václav v Bohnicích, Luciiny skutečné deprese v „normální“ a normalizované společnosti sílí. To tam je najednou banální dětství; osudy dvojčat se poprvé rozvětvují. Jejich telepatické pouto slábne a román získává na váze a naléhavosti. Lucie už nechce být lovnou zvěří, nechce, aby milování s ní znamenalo jen exotický sex. Příčí se jí svět, který má podobu zoologické zahrady, v níž je uvězněna v roli hlavního exponátu. Aspoň jednou chce nasednout do tramvaje bez kradmých pohledů a protivně pohoršeného šepotu. A teď už se navíc nemá ani o koho opřít, ztratila i svoje dvojče.

Kdyby Tomáš Zmeškal obětoval rozvláčný úvod, dočkali bychom se možná sevřenějšího románu. I tak tu ale jemně a nenápadně prosvítá svědectví života v latentně xenofobní společnosti, navíc postižené komunistickou diktaturou. Není to však lament ani angažované svědectví, se kterým se nutně pojí moralismus. Zmeškalovi je doslovnost cizí, jde o přirozený a konstatující popis bez expresivních výlevů. Stačí drobná zmínka o nepokojných kudrnatých vlasech nebo o smluveném gestu, které Václav a Lucie používají pro rasismus: obrácená dlaň, na jedné straně bílá, na druhé černá.

Není to však jen úvod, co oslabuje a rozostřuje působivost Zmeškalovy rodinné fotografie. Je to i jistá nedůslednost. Například hned dvě z důležitých postav románu náhle zmizí, aniž by se čtenář dozvěděl, jak skončil jejich osud. A jiných zase chybí detailnější vykreslení psychologických pohnutek jejich jednání. Životopis černobílého jehněte tak Zmeškalův románový debut bohužel nepřekonává, nejde o tak působivou výpověď, i když z paměti se nijak rychle nevytrácí.

TOMÁŠ ZMEŠKAL: ŽIVOTOPIS ČERNOBÍLÉHO JEHNĚTE
Torst, 340 stran