V Británii vymýšlí, co s tamní krizí domácí kinematografie
Nářky nad „krizí“ patří k britskému filmu více než k jakékoli jiné evropské kinematografii. Britové chodí do kina málo, v průměru třikrát do roka. A pokud jdou, pak si většinou vyberou film americký. Tím se liší například od Francouzů nebo Čechů, kteří stále dávají přednost domácí kinematografii. Britským divákům se ostatně není co divit, tvrdí skeptici. Většina nových filmů totiž nestojí za moc. Ale ani ty, které za něco stojí, jako letos porotou v Cannes oceněný Fish Tank Andrey Arnoldové nebo drama Hlad Stevea McQueena, Brity do kin netáhnou. Fish Tank zatím vydělal 103 tisíc liber, což je, pro srovnání, desetkrát méně na šestkrát větším trhu než český film Bobule.
Jenže v Británii jsou i jiné filmy a o těch se raději mlčí. Právě o těch, které jsou komerčně úspěšné, ale pro tamní kinematografii nereprezentativní. Jedním z pozoruhodných případů, jenž v nacionálně podbarvené litanii nad stavem kinematografie a vztahem Britů k domácímu filmu většinou chybí, jsou filmy o fotbalových hooligans a jiných druzích násilí. Jméno si na nich udělal režisér Nick Love. Jeho poslední počin nazvaný Firma (The Firm) měl premiéru koncem září.
Čekání na druhou vlnu
Na vině stavu britského filmu je podle expertů hlavně nedostatek financí a jejich přerozdělování.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu