Dvě duše v jednom trucku

Je půl šesté ráno. Pomalu vstávám. Čeká mě jedna z nejtěžších zkoušek v mém životě. Chci získat řidičák pro oprávnění řízení kamionu Class 1 v Kanadě, česky typu CE, tedy nad 12 tun, a stojím před posledním krokem. Naštěstí noc nebyla nespavá jako ty předešlé před zkouškou, zkouškou nejen mých řidičských schopností, ale i mé mentální síly.

Myslím na to, že mě čeká další opakování „road test a pre-trip inspection“, dvouhodinové soustředění na řízení naloženého kamionu a kontrola jeho technického stavu. Pak budu moct řídit vše, co má po celé Severní Americe kola a motor – od autobusu, bagru, malé dodávky… Mám roční praxi na kamionu z Česka a hodlám si v Kanadě najít podobnou práci.

Předešlými zkouškami jsem neprošla kvůli přísnému hodnocení a také kvůli tomu, že styl jízdy v Kanadě je jiný, než jsem byla zvyklá. Tyto neúspěchy mě úplně srazily na kolena. Od prvních dnů v Kanadě se krok po kroku pokouším o složení všech testů pro osobáky i Class 1. Zkoušky musím absolvovat v angličtině plné odborných technických výrazů – s mojí znalostí jazyka, která byla na hovorové úrovni, jsem na začátku neměla šanci projít.

Obtížnost těchto zkoušek s obtížností maturity nelze srovnávat. Už rozumím, proč se emigranti z Čech pokouší o získání řidičáku na trucky až po několika letech emigrace. Při poslední zkoušce stačila jedna chyba a vyletěla jsem s pocitem, že je lepší vrátit se zpět domů.

Pocházím ze Šumperka. Do Kanady jsem odešla z několika důvodů. Moje přítelkyně, profesí bioložka, chtěla jet do světa na zkušenou, a já zrovna kvůli „krizi“ ztratila v Praze práci. V Čechách mě kromě rodiny a přírody nedrželo nic. Naopak – neustále čelit naštvaným, agresivním lidem, kteří první, co na mně vidí, je barva kůže. Proč?

Tak to házím za hlavu, děj se, co se udít má, udělám nebo neudělám, svět se nezboří. Jsem maximálně soustředěná. Na parkovišti u ICBC mě čeká Ind Kaka s přistaveným truckem, u kterého jsem dělala jízdy, abych se naučila jiný styl řazení a osvojila si jiná silniční pravidla. Vyřizování formalit, platím za zkoušku a za půjčení trucku. Zkouška mě stojí 80 dolarů a půjčení kamionu 120. Celkově řidičák vychází na 2500 dolarů. Na to, aby ho zde člověk mohl dělat, musí mít našetřené peníze. Systém, kdy uchazeč o řidičák dělá zkušební znalostní jízdu s naloženým 26tunovým kamionem plus 25metrovou soupravou a řídí bez ohledu na největší provoz ve městě, bych zavedla i v Česku – v Kanadě se sice jezdí velice rychle, přesto bez nehod.

Začínáme. Nejsem nervózní jako minule. Jdu se zkoušejícím provést celkovou kontrolu kamionu před jízdou – od motoru, návěsu, funkčnosti všeho možného i v kabině až po seřízení brzd. Vlezu pod trailer a zkouším přitahovač brzd „slack adjuster“ se speciálním klíčem „prybar“, jak jsou brzdy napnuté.

Odřídím „road test“ a dojedu u dálnice na parkoviště na zkoušku odpojení a připojení návěsu. Pak se vracím zpět k ICBC a Frank, zkoušející původem z Německa, se usmívá – jenže to se usmívali i ti předtím, kteří mi řekli, že jsem neprošla a že jejich prací je hledat u řidiče chyby.

Frank mi oznamuje, že jsem zkoušku úspěšně složila. Jsem šťastná? Asi ano, ještě si to neuvědomuji, spíš cítím, že jsem ráda, že už to mám za sebou a můžu konečně začít hledat práci, protože být za volantem trucku mi přináší radost. Pro mě jako pro cikánku být na cestách znamená svobodu, i když jde o práci.

O pár hodin později již cítím hrdost: Jsem dvaatřicetiletá žena, povoláním „trucker“ v Kanadě, kde je tato profese doménou hlavně mužů; jsem Romka a lesbička – dvě minority v jedné bytosti, to je pro většinu Čechů tvrdý oříšek.

S mojí partnerkou žijeme ve Vancouveru a dalekou budoucnost příliš neplánujeme – roční pracovní povolení je omezená doba. Zatím si užíváme života v zemi více možností, než je Česko, i když začátky nejsou vůbec lehké…