Před klíčovým světovým summitem o změně klimatu se mezinárodní jednání zadřela. Mezi bohatým Severem a chudším Jihem se rozvírá průrva, kterou nebude snadné překlenout. V čem je podstata nesouladu? A mají novináři pomoci ovlivňovat politiky?
Kdybychom chtěli kulisy onoho večera zachytit ve scénáři, mohli bychom začít několika strohými údaji. Místo děje: hlavní sál moderní budovy opery v Kodani. Účinkující: předseda Evropské komise José Manuel Barroso, generální tajemník OSN Pan Ki-mun a dánský premiér L. L. Rasmussen. Téma libreta: ochrana klimatu. Čas: 9. října 2009, necelé dva měsíce před vrcholným světovým summitem, na němž se má rozhodnout o tom, jak (a zda vůbec) se svět bude bránit ohřívání planety, tedy jedné z nejvážnějších hrozeb, které čelí.
To nejzajímavější se ovšem netýká scénáře a hlavních protagonistů večera, nýbrž publika. Tvoří ho totiž téměř 300 novinářů z celého světa (jen z Číny jich přijelo šestnáct) a nejsou to často obyčejní redaktoři, ale lidé, kteří určují nasměrování svého periodika – rozhodují například, jakým tématům se budou jejich podřízení věnovat. Diváky jsou tedy lidé, kteří mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit veřejné mínění a postoj politiků. Na dvoudenní konferenci (prolog představoval večer v opeře) je pozvala organizace Project Syndicate – sdružení 410 novin a časopisů ze 150 zemí, financované především členskými médii z…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
