„Už vím, že všechno teprve bude/ Volají, abych nezapomněl/ Ani kousek hlíny si nevezmu na památku.“ Verše básníka Zdeňka Rotrekla (1920), který minulý týden obdržel z rukou ministra kultury státní cenu za literaturu, lze jistě interpretovat různě. Třeba jako rekapitulaci za dlouhým životem. Brněnský básník se příští rok dožije devadesátky. Prozaik, esejista, autor rozhlasových her a literární vědec, o němž spisovatel Jan Trefulka kdysi prohlásil, že je „velký český básník moravského původu“, si na životní nudu určitě nikdy stěžovat nemohl. Dokládá to nejen obsáhlé a bohaté dílo, až do roku 1990 většinou publikované v zahraničí nebo v samizdatu, ale především jeho osud. Za války byl totálně nasazen, po osvobození začal studovat na filozofické fakultě, odkud byl po roce 1948, dva semestry před koncem studií, vyloučen, o rok později zatčen a v zinscenovaném procesu odsouzen k trestu smrti. Trest, změněný na doživotí, se nakonec proměnil ve třináct let a pětadvacet dnů strávených po stalinských lágrech, na uranu. Následovaly dělnické profese (Rotrekl se třeba živil jako rozsvěcovač petrolejových lamp na výkopech v ulicích), policejní šikana, z vězení ho propustili na desetiletou podmínku, invalidní důchod kvůli zničenému zdraví. Ani kousek hlíny si nevezmu na památku!
„Nezlobte se, ale k tomu vám neřeknu skoro nic. (…) Takže si musíme počkat do konce listopadu, kdy máme příští stání. Soudce snad nějak rozhodne a já pak uvidím, co dál.“ Prohlásila v Magazínu MF Dnes minulý čtvrtek zpěvačka
Marta Kubišová
na otázku, proč se soudí s Helenou Vondráčkovou a jejím manželem o jeden a půl milionu korun. Kubišová údajně přislíbila účast na koncertním turné skupiny Golden Kids, nakonec prý couvla a protistrana přišla o peníze. Kubišová má pravdu, rozhodne soud. Noblesa jejího chování je ale obdivuhodná. Navíc u vědomí toho, jak si její někdejší kolegyně v této kauze zcela bez zábran pustila pusu na špacír v předposlední televizní talk show Jana Krause „Uvolněte se, prosím“. Člověk by proto řekl, proč se Kubišová veřejně nebrání, než mu dojde, že aristokrati ducha něco podobného nemají zapotřebí. Zda to dochází zpěvačce, která svoji přítelkyni už jednou hodila na dlouhých dvacet let přes palubu, je zbytečná otázka. A přitom tak procítěně zpívá ve svém šlágru: „
A ty se ptáš, co já?“
Já, no přece kdysi kariéra, kariéra, a teď penízky, penízky!
Příště píše Jan H. Vitvar.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
