Vzpoura tradičního marxisty

Kniha historika Hobsbawma je přípravou na život v 21. století

Možnost vzpoury ještě stále existuje a slavného britského historika Erika Hobsbawma to zajímá, protože svět rozhodně není v pořádku. Selhaly dva velké systémy – socialismus i kapitalismus – a končí také éra silných národních států, které určovaly běh dějin v posledních 250 letech. Dvacáté století už pominulo a „ještě jsme se nenaučili žít v 21. století“, napsal nedávno pro list The Guardian. „Čas však není na naší straně,“ pokračuje, „čelíme obrovským problémům“, jak ekonomickým, tak ekologickým, a současné výzvy nového století zvládneme jen tehdy, když uděláme zásadní obrat od „volného trhu k veřejné akci“ a když se politika vzdá své ideje „maximalizace ekonomického růstu“.

Znějí vám tato slova jako z příručky levicového aktivisty? Nuže, Eric Hobsbawm je levicový až do morku kostí, byl členem britské komunistické strany od roku 1936 až do roku 1991 a marxistou zůstal dodnes, sám sebe označuje za „socialistu a historika dělnického hnutí“. A přesto je tento dvaadevadesátiletý muž jedním z největších historiků současnosti a díky svému bohatému a dlouhému životu sám historickou postavou. Jeho syntetická díla Věk extrémů a Národy a nacionalismus jsou k dispozici také v češtině a nedávno u nás vyšel soubor jeho esejů pod názvem Globalizace, demokracie a terorismus, nabitých pronikavými postřehy.

Tato kniha vyšla anglicky v roce 2007 a čtenář si uvědomí, s jakou rychlostí se dějiny řítí kupředu: některé autorovy předpovědi o konci americké globální nadvlády se už totiž vyplňují a prezident Barack Obama se chová, jako kdyby vyslyšel jeho kritiku americké politiky z Bushovy éry. Hobsbawm elegantně shrnuje historické důvody americké dominance ve 20. století a tvrdě kritizuje její projevy na počátku tohoto století, místy až s neskrývaným úžasem:

„Upřímně řečeno, nerozumím tomu, co se ve Spojených státech děje, neboť události z 11. září umožnily skupině politických pomatenců uskutečnit dlouho chystané plány na nikým nerušenou, zcela samostatně vykonávanou globální nadvládu.“

Něco takového nemá podle autora „žádný historický precedens“, a proto nevyhnutelně selže. Hobsbawm s noblesou oceňuje, že i jeho ideový konkurent a „vynikající historik“

Niall Ferguson

o selhání americké ideje globální nadvlády nepochybuje, „třebaže na rozdíl ode mne takového vývoje lituje“.

Co se týče vývoje v USA, víme dnes více než autor v roce 2007, to však neznamená, že jsme moudřejší. Hobsbawm s bravurou encyklopedisty shrnuje základní rysy úpadku jak impérií, tak národních států. Jednou z hlavních příčin byl konec studené války, kdy monopol dvou supervelmocí „vcelku úspěšně chránil integritu státních hranic na celém světě“, nástup globalizace pak rozhýbal lidstvo, když na Západ se hrnou desítky milionů přistěhovalců, na světě žije přes třicet milionů lidí bez domova a klíčovým dokladem stvrzujícím identitu člověka dnes už není „rodný list, ale cestovní pas“.

Pokud v současnosti státy vedou války, využívají k tomu profesionální armády, protože „se již nadále nemohou spoléhat na své občany, že se nechají po milionech odvádět do armády“. Existuje však nějaká náhrada za národní stát jako „obecný model lidové vlády“? Autor přiznává, že odpověď nezná.

Churchill to myslel jinak
Stejně diskutabilní je vyhlídka demokracie. Hobsbawm sice cituje slavnou Churchillovu větu, že „demokracie je nejhorší ze všech způsobů vlády, pomineme-li všechny ostatní“, ale upozorňuje, že tento výrok není argumentem pro demokracii, jak se často mylně používá, ale je výrazem „hluboké skepse“. Vlády totiž – i ty demokratické – spočívají na třech předpokladech: jsou silnější než jiné mocenské složky, obyvatelstvo akceptuje jejich autoritu a vlády jsou schopny poskytovat obyvatelstvu služby, které nikdo jiný poskytnout nedokáže. Všechny tři předpoklady byly podle Hobsbawma „v posledních třiceti čtyřiceti letech stále méně platné“.

Autor staví zajímavým způsobem do protikladu demokracii a kapitalismus. Přesněji: „Ideál svrchovanosti trhu není doplňkem liberální demokracie, ale její alternativou.“ Vysvětluje to působivě na příkladech úpadku politických stran a mechanismů pro „kolektivizaci zájmů chudých“, varuje, že „účast na politice je nahrazena účastí na trhu; občan je nahrazen spotřebitelem“. Autorovo levicové smýšlení neznamená, že je a priori proti volnému trhu, ale dává přednost demokracii se silnou vládou a obává se, že její oslabování bude provázeno „partyzánskou válkou vlád proti koalici dobře zorganizovaných menšinových zájmových skupin a médií“.

Ponurá předpověď však nepostrádá jistý humor, když autor končí kapitolu odkazem na příslovečného Ira, který, byv tázán, kudy vede cesta do Ballynahinche, chvíli rozvažoval a pak řekl: „Být vámi, tak bych se na cestu nevydával odtud.“ Jenže, jak dodává Erik Hobsbawm, do třetího milénia se „právě odtud vydáváme“.

Kdo kleje, ten šíří násilí
Je zajímavé, že terorismus nepovažuje zdaleka za tak velkou hrozbu jako celkové šíření násilí, jež je „součástí procesu zbarbarštění“, který ve světě nabývá na síle od první světové války. Jistě, autor má právo na tento názor i proto, že jako Žid zažil Berlín v roce 1933. Data o počtu mrtvých, která uvádí, jsou hrůzyplná a mezi historiky není sám, kdo tvrdí, že „míra lidského utrpení se dramaticky zvýšila“. Je však nutno dodat, že existují i jiná data a antropologové (Keeley, LeBlanc, Walker a Knauft) před několika lety vypočítali, že kdyby se ztráty obyvatelstva ve válkách 20. století porovnaly proporčně s počtem obětí v dávných dobách kmenových válek, „muselo by být mrtvých na dvě miliardy“.

Hobsbawm se však odmítá smířit s lidským utrpením, protože vychází z tradiční levicovosti a jejích humanistických základů, které dnes například v Česku lze jen stěží rozeznat. V některých případech ho jeho humanismus přivádí až do konzervativního tábora. Éra násilí, o jejímž nástupu je přesvědčen, totiž má kromě jiného příčinu i v ústupu obyčejné slušnosti, tak typické například pro 19. století. On sám si ještě vzpomíná na časy, kdy klení a záměrně hrubý jazyk nebyly součástí ani soukromého, natož veřejného života. V šedesátých letech nastal zásadní obrat, tehdy například vstoupilo slovo „fuck“ do obecné kultury a „poprvé se objevilo v britském slovníku v roce 1965“.

Eric Hobsbawm však vzdoruje času a jeho kniha esejů je ukázkou noblesy, jakou se v Česku nikdy žádný marxista pyšnit nemohl.

ERIC HOBSBAWM: GLOBALIZACE, DEMOKRACIE A TERORISMUS
Přeložil Pavel Pšeja, Akademia, 134 stran