O hranicích a literatuře

Vyprávění čerstvé laureátky Nobelovy ceny, jak jej před měsícem zachytil kubánský spisovatel Carlos A. Aguilera

V diktaturách je všechno hodně obnažené, je patrné všechno, co se vidět nemá, nebo co v jiných společnostech není tak zřetelné. A také je vidět, jaké má literatura důsledky. Nejdříve negativní: jakmile někdo něco popíše, už se o to zajímá tajná služba. Represivní aparáty mají z literatury strach a také se děsí naléhavosti, s níž se knihy čtou. Znala jsem mnoho lidí, každý měl svou Achmatovovou a každý svého Mandelštama a každý své básně.

Účel hranice

V diktaturách je všechno viditelnější. Lidem se určují hranice, které kontroluje represivní aparát. Účelem hranic je potlačit svobodu, zabránit tomu, aby představa svobody vůbec vznikla. Hranice mají lidi deptat, mají je psychicky ničit, vzbuzovat v nich strach, a tímhle strachem je i vycvičit. Funguje to, všichni jsme to zažili, funguje to v každé diktatuře, protože diktatura šíří strach každý den od rána do večera. A všechno čím dál tím víc zdokonaluje, žene ad absurdum, dokud se nezhroutí. Nacismus byl poražený vojensky, nezhroutil se sám od sebe. Ale východoevropské diktatury zkolabovaly, režimy se zhroutily, neexplodovaly. Myslím, že tomu bylo zčásti pro ten perfekcionistický blud, blud zdokonalování represí; stále větší část společnosti nebyla produktivní, ale…