Můj soused zabiják

Arménie se i dvacet let po osamostatnění přimyká k Rusku, mnoho dalších cest k bezpečnosti a prosperitě totiž neměla. Politické události posledních dnů však Arménii otvírají nové horizonty

Na zrcátku se houpe obrázek svaté rodiny, rádio kvílí orientální melodie a řidič si plynulou ruštinou stýská na postsovětské roky – tak vypadá typické svezení arménským automobilem. Stejně jako nyní značně medializovaný severní soused, Gruzie, se i Arménie potýká s důsledky geografické polohy na rozhraní Evropy, Asie a Ruska. Její vleklé problémy však už dávno ztratily pel novosti a píše se o nich jen minimálně. Přesto se poslední dobou v regionu cosi děje: jako by vojáci po dvacet let číhající v zákopech začali nakukovat přes hrazení. Arménii, obtížným postavením vehnané do hluboké závislosti na Rusku, se otevřel výhled na zlepšení vztahů s dlouho znepřáteleným, ale ve všech směrech mimořádně důležitým sousedem – Tureckem.

Předminulou sobotu totiž Ankara a Jerevan podepsaly historickou dohodu o navázání diplomatických vztahů a následném otevření hranic. Dohodu ještě čeká ratifikace v obou parlamentech, což bude zřejmě proces provázený emocemi, vždyť i osud podpisů pod měsíce vypracovávaným dokumentem nebyl až do posledních minut jasný. To, že Arméni ustoupili z požadavku uznání genocidy tureckou stranou, však napovídá, že si jsou dobře vědomi toho, v jaké mezinárodní pasti žijí.

Zlaté sovětské časy: prosperita…

Zatímco Gruzie by si nejspíš přála být od Ruska dál, v Arménii je to naopak. Sentiment po éře bezpečné náruče Sovětského svazu je zřetelný z každého rozhovoru. A stejně jako se návštěvník po čase přestane divit tomu, jak pyšní jsou mnozí Arméni na svou vojenskou službu v Československu po šedesátém osmém roce, přestane zvedat obočí i nad všudypřítomným steskem po komunistické vládě. Arméni k němu totiž mají jisté důvody – historické i ekonomické.

Pokles životní úrovně oproti období před rokem 1991 je zřejmý na první pohled. Silnice jsou lemovány zkrachovalými továrnami, městské chodníky desítkami dlouho opuštěných stánků. Mnoho kilometrů železnice je mimo provoz a i podél těch fungujících stojí početné rezavějící vozy a lokomotivy. Zejména západní regiony okolo hlavního města Jerevanu navozují dojem katastrofy, která před osmnácti lety donutila dělníky utéct od rozestavěných objektů: rezivějící hromady vodovodního potrubí, luxusní vily bez oken či střech.

„Za Sovětského svazu jsem byl provozním mechanikem ve výrobě. Jezdili jsme dvakrát do roka na dovolenou, létali jsme třeba do Soči nebo do Moskvy,“ říká řidič Gevorg. „Teď na něco takového nejsou peníze, i když rozvážím zboží celý týden.“ Většina Arménů s nabytím samostatnosti výrazně zchudla. Krachy továren, které kdysi vyráběly zboží pro celý Sovětský svaz a nyní jim chybí odbyt; emigrace bohatší vrstvy; válka o Náhorní Karabach a uzavření hranic s Tureckem a Ázerbájdžánem – to vše srazilo životní úroveň obyvatel malé horské země hluboko pod stav z 80. let.

Nedostatek slušně placené práce je hlavním důvodem kontinuálního úbytku obyvatel – inteligence se stěhuje do zahraničí, mnoho mužů jezdí za výdělkem do Ruska doma zanechávají celé vesnice obydlené jen ženami a dětmi. Odhady mluví o půl milionu Arménů pracujících v Rusku, což je celá šestina třímilionové populace. Jejich příspěvek k prosperitě arménské ekonomiky je ohromující: zpráva Bryana W. Robertse pro USAID z roku 2004 odhaduje, že celkový objem peněz přitékajících ročně do Arménie od soukromých osob v zahraničí je 900 milionů USD, tedy třetina HDP. Z toho asi 60 % jsou prostředky posílané domů Armény pracujícími za hranicemi (nejčastěji v Rusku) jen dočasně, zbytek tvoří finance od početné diaspory.

Příčina úpadku této prastaré a tradičně prosperující (ovšem na suroviny chudé) obchodní křižovatky je zřejmá: z 1254 kilometrů arménských hranic je pouhých 35, s Íránem, bezproblémových – po východních silnicích Arménie proudí íránské kamiony a osobní vozy, obchodní i turistický ruch očividně kvete. Obchod se provozuje také přes gruzínskou hranici, i ta má však jen 164 kilometrů a během konfliktu Gruzie s Ruskem v létě 2008 vyšlo najevo, jak je Arménie v tomto bodě zranitelná: železniční přeprava z Ruska přes Gruzii byla přerušena, což je pro Arménii, zemi s nulovými zdroji i zásobami ropy nebo zemního plynu (jenž je dovážen především touto cestou), zásadní problém. Celých 834 kilometrů hraničního pásma s Ázerbájdžánem a Tureckem je od války o Náhorní Karabach počátkem 90. let minulého století zcela uzavřeno, což jakékoli obchodní transakce západním směrem komplikuje a zvyšuje náklady. Otevření hranic s Tureckem by tak odblokovalo například obrovský potenciál komerční výměny s Evropou.

…a bezpečí
Dějiny povětšinou plné utrpení jsou dalším důvodem, proč Arméni vnímají existenci Sovětského svazu tak pozitivně. „Bylo to jediných 70 let míru v naší historii,“ říká Gračik, hospodář z vesnice Artabuynk.

Národ, jehož diaspora čítá dvakrát až třikrát víc členů než obyvatelstvo v zemi původu, ví o příkořích své. Za sultána Abdülhamida bylo na samém sklonku 19. století povražděno 300 tisíc Arménů, i proto mnozí považovali nástup moderně nadkonfesionálních mladoturků za příslib světlých zítřků. Arménská elita se během balkánských válek hrdě hlásila do turecké armády. Ani to ji však nezachránilo v roce 1915, kdy byli její příslušníci jako první posláni na nucené práce či rovnou popraveni (odhaduje se, že do roku 1918 bylo Turky zavražděno přes milion Arménů). Nedlouho nato se západní Arménie stala součástí Sovětského svazu. To sice zejména ve 30. letech znamenalo úpadek církevního a intelektuálního života, na druhou stranu ale učinilo konec dlouhodobé hrozbě pogromů a etnických čistek.

Národnostní konflikty skutečně vypluly ve větší míře na povrch až roku 1988, na samém sklonku sovětského impéria. To je scénář známý z mnoha jiných částí světa, zde však zajistil arménskou loajalitu Rusům až dodnes. První zahraniční cesta současného prezidenta Sarkisjana vedla do Ruska a je zřejmé, že ani on nechce odbočit z výrazně proruského kurzu, zavedeného již jeho předchůdcem. Arménie hostí ruskou vojenskou základnu a mimo jiné zprivatizovala celý distribuční systém elektrické energie, stejně jako největší telefonní společnost, do ruských rukou.

Všeobecná, i když – jak ukázaly například demonstrace z roku 2002 proti smlouvě o vyrovnání dluhů s Ruskem – ne bezvýhradná podpora vlastního obyvatelstva v tomto směru vládě dává poměrně volnou ruku. A není to postoj neopodstatněný. Rusko je totiž zatím skutečně jediným dostatečně mocným, velkým a blízkým státem, který je ochoten a schopen dát Arménii v současné situaci pocit relativního bezpečí. Po zkušenosti s nepříliš razantní podporou Gruzii je zřejmé, že Spojené státy mají priority momentálně jinde než na Kavkaze.

Dokud jsou dvě třetiny hranic neprostupné pro obchodní výměnu, Arménii ani nezbývá jiná možnost než zvyšující se závislost na Rusku. Ta však, zejména v oblasti energií, může leckomu dělat vrásky na čele. K alespoň snížení energetické závislosti na Rusku a k zavření dlouho přesluhující jaderné elektrárny v Metsamoru vede jediná cesta: normalizace vztahů s na suroviny bohatými sousedy.

Dveře na západ pootevřeny
Takový proces se nakonec ukázal reálnější, než jak to ještě před nedávnem vypadalo. Alespoň v případě Turecka. Zásluhou vstřícné politiky arménského prezidenta Sarkisjana a dlouhodobé snahy turecké vládnoucí Strany spravedlnosti a rozvoje o zásadní zlepšení vztahů se sousedními zeměmi (včetně Kypru a Iráku) se v posledních dvou letech komunikace Arménie s Tureckem zlepšila na dříve nevídanou úroveň – stačí vzpomenout na ostré výměny názorů na události roku 1915, související s jednáními o přístupu Turecka k Evropské unii.

Zájem Jerevanu na přátelštějším ovzduší je zřejmý. Turecko není nijak zvlášť finančně motivováno, ale snaží se zvýšit svou důvěryhodnost v očích Evropy. Na jaře letošního roku dokonce diplomaté vypracovali rámcovou „cestovní mapu“ pro normalizaci vztahů. Veřejné mínění obou zemí je dohodě poměrně nakloněno, jak dokazuje loňská petice s omluvným prohlášením dvou set tureckých intelektuálů, pod niž bylo sesbíráno 30 tisíc podpisů. Dalších 100 tisíc podpisů se objevilo na žádosti obyvatel příhraničních tureckých vesnic o otevření celnic. Mladí Arméni již zášť k Turecku také nepěstují. Eminentní zájem na klidu mají Spojené státy: Obama (stejně jako většina jeho předchůdců ovlivňovaných početnou arménskou minoritou) vyhlašuje podporu Arménům, a dokonce označil genocidu za nezpochybnitelný fakt. Zároveň si ale nemůže dovolit rozladit Turecko – důležitého spojence. Vyřešení problému by bylo podle diplomatických zdrojů vítané překvapivě i pro Rusko, proti jehož vůli není možné dosáhnout výrazných pokroků. Vzhledem k ruskému vlastnictví mnoha velkých arménských společností je prosperita Arménie přínosná i pro něj a také chce držet zájem Spojených států dál od Kavkazu.

Pokud tedy přihlížíme počátku procesu, který povede k úplné normalizaci vztahů mezi tvrdohlavými sousedy, uleví se nejednomu diplomatovi. Arménie je snad na cestě k zaujetí po tisíce let tradiční role tranzitní země. Jen tak se může podařit zastavit každoroční úbytek obyvatel a zmenšit závislost na Rusku.

Autorka studuje žurnalistiku na FSV UK.