Dominový efekt

Jak Amerika finišuje před kodaňským klimatickým summitem

U státních úředníků kdekoli na světě není zvykem, aby si dobrovolně sypali popel na hlavu. Skupinu evropských novinářů na schůzce v americkém Kongresu těch nečekaných dvacet vteřin rozhodilo natolik, že na chvíli zapomněli na slíbenou kávu. Bylo říjnové odpoledne a jeden z vědců pracujících na senátní verzi zákona o obchodu s povolenkami na konci výkladu vrazil ruce hluboko do kapes, zadíval se na skupinu Evropanů a sám od sebe spustil. „Chci vám říct ještě tohle. Omlouvám se za to, jak pasivní roli hrály až dosud Spojené státy v otázce změny globálního klimatu. Ale ujišťuji vás, že se to změnilo, že to opravdu bereme vážně a že skutečně děláme všechno, co je reálně možné.“

Novináři, kteří už měli za sebou sérii schůzek (většinou mimo záznam) s vědci, diplomaty vyjednávajícími dohody pro připravovaný klimatický summit OSN v Kodani nebo také s poradcem Baracka Obamy pro vědu Johnem Holdrenem, nicméně už vesměs přesvědčení byli. Z toho, co slyšeli a viděli během několikadenní cesty okolo sebe, bylo jasné, že Američané kráčejí ráznými kroky ke své první závazné federální legislativě omezující produkci skleníkových plynů. Zákon se zcela téměř jistě nepodaří dokončit před plánovaným summitem OSN v Kodani a uzákoněné škrty v produkci CO2 určitě nebudou dostatečné. Sami Američané si z toho ale velkou…