Co s ní

Vláda by měla odolat pokušení vyřešit spor o Lisabonskou smlouvu co nejrychleji

Rozhoduje se o vystoupení Česka z Evropské unie? Při pohledu na události posledních dvou týdnů se opravdu jen těžko někomu z ciziny vysvětluje, že něco takového nemá tato země v úmyslu. Doma velmi populární český prezident totiž rozehrál velkou hru, která ignoruje zavedená pravidla. Hru proti Lisabonské smlouvě a jejím protagonistům – českým politikům z bývalé vládní koalice a vůbec Evropské unii jako celku. Celé je to taky ale velká lekce, která by nás měla posunout dál.

O Sudeťáky nejde

Strohý popis nynějších reálií by mohl vypadat následovně. V situaci, kdy Lisabonskou smlouvu schválila celá EU včetně českého parlamentu, si český prezident postavil hlavu a nechce smlouvu podepsat. Mluví o podmínkách, je ale mimořádně těžké zjistit, co tím přesně myslí. Prezidentův mluvčí prakticky nefunguje a poradci pronáší velmi různá prohlášení. Se samotným prezidentem se kvůli jeho proslulé neochotě mluvit nedá. Nebaví se s veřejností, ale ani s vládou, které neodpovídá na její žádosti o vysvětlení. Když už mluví, tak slovníkem jako ze seriálu Jistě, pane ministře. Místo jasného „neudělám“, říká nic neříkající „nikdy jsem neřekl, že neudělám“. Místo do Bruselu k partnerům, kteří kvůli Česku nemohou podnikat klíčové kroky, jako je volba nové Evropské komise, a nervózně proto čekají z Prahy na jakoukoli zprávu, letí český prezident do Moskvy vysvětlit svůj postup ruskému prezidentovi. Většina ústavněprávních autorit, které se k případu vyjadřují, navíc upozorňuje, že český prezident překračuje ústavu. Klause tyto výhrady nezajímají.

Předseda jedné ze dvou velkých stran (sociální demokracie) se za prezidenta postavil, protože se mu to hodí v jeho předvolebním politickém boji, zbytek politické scény zatím neví, co má dělat, a nijak se zatím nedomlouvá. Nesouhlas, natož odpor není slyšet ani od profesních spolků, odborů, církví, nevládních organizací běžných občanů. Řada komentátorů otevřeně stojí na prezidentově straně. To vše navzdory tomu, že se prezident staví proti vládě a parlamentu, navíc formou evidentní obstrukce, protože dosud ratifikaci nečinně přihlížel.

Jedna otázka zní, proč prezident Česko do střetu se zbytkem Unie vůbec žene. Spousta politiků paradoxně krčí rameny, že neví. Prezident sice navenek říká, že chce uchránit českou veřejnost před majetkovými žalobami sudetských Němců. To ale nedává smysl. Kdyby mu šlo skutečně o tohle, vznesl by svoji podmínku už předloni, kdy by si ji šlo řádně vyjednat. Podmínka načasovaná na samý konec ratifikace je naopak nejistá. Zato však poškozuje Unii tak zřetelně, že to Klaus nemůže nevědět.

Druhým reálným důvodem může být snaha uškodit dnešnímu vedení ODS. Klaus je s Topolánkem a dalšími ve válce, která vyvrcholila svržením vlády ODS. Teď se opět blíží kongres této strany, pak volby a prezident má možnost ukázat veřejnosti, jak Topolánek a Alexandr Vondra špatně vyjednali českou pozici k Lisabonské smlouvě, a tedy i špatně hájili české národní zájmy. V tomto směru je možné najít jistou logiku toho, proč Klause ve vzdoru proti zbytku EU překvapivě podporuje „eurofil“ Jiří Paroubek, kterému se každý rozkol v řadách ODS hodí.

Špatně, znova
Je jisté, že Česko potřebuje Lisabonskou smlouvu schválit, neboť nemá alternativu. Samo směřování celé Unie nezmění a zřejmě by skončilo v izolaci, pohlceno vlastním ublíženectvím, nacionalismem a rozkuráženými radikály, jako je Klaus.

Fischerova vláda samozřejmě může prezidentovi ustoupit a snažit se jeho podmínku nějak s šéfy vlád EU dojednat. Vypadá to rozumně, jenže není. Chtít od Unie dodatečné výjimky má smysl je tehdy, pokud jsou věcně nějak odůvodnitelné. Zvlášť pokud chceme výjimky až po úspěšné ratifikaci v českém parlamentu. Jenže u Klausova požadavku všichni (určitě včetně Klause) vědí, že jde o nesmysl, neboť Lisabonská smlouva otevírání majetkových křivd minulosti neumožňuje. Jinak řečeno – není možné, aby vláda napřed řekla, že prezidentova argumentace je mylná a že žádost o výjimku přichází pozdě, a zároveň prezidentovi okamžitě ustoupila.

Klaus totiž tuto rychlou vstřícnost nijak neocení. Nechová se jako nestranný, konsenzuální prezident, ale jako politický protivník, který využívá každé soupeřovy chyby a tvrdě si jde za svým. Totéž proto musí teď dělat vláda. Na zoufalé ústupky je času dost. Navíc jsou tu praktické otázky: co bude s parlamentní ratifikací, pokud vláda po tlaku Klause nakonec vyjedná jinou pozici, konkrétně výjimku z Listiny základních práv EU? Nenajdou se levicoví poslanci či senátoři, kteří českou parlamentní ratifikaci zpochybní, protože původně hlasovali pro něco jiného?

Rychlý ústupek vlády prezidentovi je špatný i proto, že legalizuje hrubý atak na českou ústavu, jehož se prezident dopouští. Jde o to, že hlava státu není z ústavy nikomu „odpovědná“, proto má mít pouze přesně vyjmenované pravomoci. V ústavě ale nestojí nic o tom, že může nechat vládu a parlament připravit mezinárodní smlouvu a pak říct – špatně, chci to jinak. Pokud tedy Klaus trvá na svém, je důležité, aby si vláda nechala tuto nejasnost vyložit u Ústavního soudu v rámci tzv. kompetenčního sporu, a ne aby hned ustupovala.

Monarcha
Jak rádi upozorňují právníci, obecnost ústavy souvisí s tím, že je psaná pro lidi, kteří respektují pravidla hry, ne pro někoho, kdo je nerespektuje. Právě Klaus se ale snaží každé nejasnosti v paragrafech využít ve svůj prospěch na úkor ostatních – soudů, vlády, parlamentu. Za téměř sedm let svého prezidentování opakovaně útočil na Ústavní soud, neplnil své úkoly (dlouho odmítal vybrat ústavní soudce), ignoruje Nejvyšší správní soud (viz spor o soudního čekatele Langera). Další ústupky jen Klause utvrzují v pocitu, že je neomezený monarcha. Proto by vláda měla odolat pokušení vyřešit spor o Lisabon co nejrychleji, zatím nepřistupovat na Klausovu podmínku a jít s ním do střetu. Možnosti k tomu má.

Více v textu  na str. 16 - 18.