Lesní chodci

Těžko si vzpomenout, kdy dřív byla hudební scéna tak roztříštěná. V souostroví tisíce scén se odráží množství komunit a zájmových skupin, z nichž si každá pěstuje a podporuje hudbu, jaká je jí blízká.

Když se v takovém světě shodne hodně lidí na jedné a téže kapele, znamená to, že má v sobě cosi obecnějšího, univerzálnějšího, co jí pomáhá znít „napříč“ a spojovat různá publika. Snad žádná skupina na světě nezažila vloni v tomto smyslu takový zvrat jako seattleští Fleet Foxes.

Světlo a plnovous

Na počátku roku ještě sbírali fanoušky na serveru MySpace. V únoru vyšlo EP a v květnu album: nezávislá, taky však výrazně pozitivní a harmonická kapela se obratem stala miláčkem médií západního světa. Koncerty (včetně evropských) potvrdily popularitu a ukázaly, že pětice hledá pořád něco dalšího. Na konci roku byli Fleet Foxes jedinou kapelou, jíž přiznaly jedno z nejvyšších míst výroční žebříčky časopisů Billboard, Q, Mojo, Uncut či vlivný newyorský blog Stereogum. Čím Fleet Foxes masově omamují?

Pět kluků v čele s jednadvacetiletým Robinem Pecknoldem přichází z časů, kdy se folk čerstvě zasnuboval s pop-music. Akustické i elektrické kytary prozrazují svět, v němž se přísahá na Boba Dylana a Neila Younga, ale pozor: rockový tlak a hluk úplně chybí, pastorálně líbezné písničky jsou místo toho prosvětlené tří- a čtyřhlasými vokály jako…