LISTY DRAHÝM

Durychovy intimní dopisy prozrazují humor i starost o blízké

Jeden z mnoha obrázků 50. let v Praze: stárnoucí spisovatel

Jaroslav Durych

v obnošeném šedivém plášti přesedá každé ráno na tramvaj u Národního divadla, na chvíli se zastaví u nábřežního zábradlí a s melancholií pozoruje odraz Hradčan na řece. Pak nasedne do tramvaje a jede do Vršovic, kde ve zdravotnickém středisku vypomáhá na půl úvazku jako lékař na oddělení ušní, nosní, krční. Žije na hranici bídy a v izolaci, pečuje o těžce nemocnou manželku, celá řada jeho generačních druhů a křesťanských přátel trčí v bolševických kriminálech nebo emigrovala. Durych kriminalizaci ušel, nicméně zákazům a buzeracím byl permanentně vystavován, jeho jméno se ocitlo na literárním indexu. Když se ho syn ptával, co by si nejvíce ze všeho přál, bez rozmýšlení tento jadrný polemik odpovídal:

„Biftek ze Stalinovy prdele.“

Věc lidská
Vhled do intimního života Jaroslava Durycha (1886–1962) nejen v 50. letech přináší svazek Durychovy korespondence Listy drahým. V lecčems doplňuje vzpomínky Durychova syna Václava (Vzpomínky na mého otce, Votobia 2001), který se ve svém textu nebál otevřít řadu kontroverzních témat (Durychův bolestný vztah ke Karlu Čapkovi, mileneckou avantýru apod.).

Listy drahým jsou výpovědí o Durychovi, který se stará a má starost o své nejbližší. Jejich tón není nesmiřitelně úsečný a katolicky vypjatý, jak jej známe z jeho publicistických textů, nýbrž chápavě napomínající. Nikoli hlas přísného despoty, ale všímavého a pozorného otce a manžela. Durych píše třem dospělým dcerám a synovi z lázní, informuje je o tom, na čem právě pracuje, nezapomíná gratulovat k narozeninám, Vánocům, k úspěšně složené zkoušce či výročí svatby. Navíc v listech nechybí ani tón suchého anglického humoru, který můžeme postrádat v jeho literatuře. Své dceři pobaveně popisuje, k jaké úhoně přišel v lázeňském lese při procházce: „…jak jsem se vracel, přišla na mě věc lidská, a poněvadž les byl většinou vysoký, musil jsem hledat houští a nalezl je u bystrého potůčku. (…) Zaradoval jsem se z toho, a když jsem chtěl opustit to místo, vyráchal jsem si v něm dle svého zvyku levou ruku. A když už jsem chtěl od toho potůčku vstát, začaly se mi smekat nohy i zachytil jsem se jakési černé větve a hle! Rup!“

Šněrovajda a pitva
Hlavní osou knihy jsou Durychovy dopisy ženě Marii. Pocházejí z různých fází jejich vztahu a manželství. Nezajímavější jsou vůbec první listy z období 1908–1913, kdy Durych psal Marii Kaisrové do Příbrami nejdříve jako medik, později z vojenského cvičení v jihotyrolském Tione, a pak z půlroku 1912, kdy Marie pobývala ve Vídni. Postupně se v nich Durych-něžný milenec a pozorný ctitel, který se podepisuje jako „Tvůj kocour“ těšící se na „kočičku ušatou a fajnovou vopici“, stává pedantickým vychovatelem a vzdělavatelem snoubenky. Z mladé ženy, která svůj cíl viděla v rodině, dětech a domácnosti, chtěl mít intelektuálku a aristokratku, která bude ovládat cizí jazyky, navštěvovat galerie a číst klasiky.

Nepřehlédnutelná jsou místa, v nichž budoucí spisovatel, rozjímající v knihách o mučednictví misionářů a Kristově oběti, neváhá promýšlet oblečení snoubenky, po „kocourovsku“ se zajímá o šperky, krajky, kožichy, ale hned vzápětí popisuje pitvy. Jako kdyby se o slovo už hlásil spisovatel, který vedle slasti vidí děs a škleb: „Vykuchal jsem za ten měsíční kurs sám pět mrtvol a ještě jsem se hrabal v jiných. Piš mi, zlaté poupátko, všechny i sebemenší příhody, jak jsi kupovala šněrovajdu, kde jsi chodila a kam půjdeš.“

V raných dopisech si mladý lékař ještě brousí pozorovací, básnické oko – leckterý dopis můžeme srovnávat s texty, jež později zařadil do knihy Plížení a pouti. V pozdních listech je smířlivě věcný, chce být oporou nemocné choti a vděčně poznamenává: „Čím více se těch trampot a běd na nás valí, tím jsi mi dražší.“ Emotivně silným epilogem za korespondencí a manželstvím je dopis, který po smrti Marie v roce 1955 poslal Durych své tchyni: „Milá máti, obracím se k Tobě, abych Ti vroucně poděkoval za to, že jsi mi před více než čtyřiceti lety svěřila svou dceru jako nejdražší věc (…) aby mi byla světlem na cestě tímto slzavým údolím. Líbám tě za ni.“

Závěrečným oddílem knihy je výbor z korespondence s velkorysými podporovateli, obchodníkem Bohumilem Braunerem a Janem Brabcem, kteří Durychově rodině materiálně pomáhali v dobách největší nouze. Jednomu z nich píše Durych v roce 1953: „…téměř stále jsou mé vnitřní obzory temné, v srdci tíže, v hlavě prázdno, jsem jako vyschlá studně, potřebuji spíše sám slova útěchy od jiných.“ Avšak zázraky se dějí i na poušti – Durychův spisovatelský pramen úplně nevyschl a v těch temných dobách se vzepjal k jednomu z vrcholných textů, novele Boží duha, o které Jan Patočka napsal, že „má zároveň význam loučení i nového začátku“.

JAROSLAV DURYCH: LISTY DRAHÝM
Společnost pro odbornou literaturu - Barristel a Principal, 317 stran.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu 3 – Vltava.