O velké čistce v lidových knihovnách a lidech, kteří za ní stáli
Systém nastolený KSČ po únoru 1948 nefungoval od začátku bez chyb. Komunisté museli najít mezi občany pomocníky: ať už to byli spisovatelé a novináři, kteří i bez cenzury věděli, co a jak psát, nebo učitelé, kteří ochotně přizpůsobili osnovy novému řádu. Stejné to bylo s knihovnami. Aparát strany mohl požadovat vznik seznamu zakázané literatury, ale stěží jej sám mohl sestavit. Tady mu museli vyjít naproti sami knihovníci.
Právě tomuto tématu se věnuje pracovník oddělení pro výzkum literární kultury Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR Petr Šámal, který vydal kompletní soubor seznamů zakázané literatury z počátku 50. let minulého století pod názvem Soustružníci lidských duší. Knihu vybavil také zdařilou, čtivou a propracovanou studií o nástupu cenzury do knihoven.
Klusali v ústrety
Šámal mimo jiné ukazuje několik smutných figur z knihovnické branže, které novému režimu naproti nejen šly, ale doslova klusaly. Takovým příkladem je
Jaroslav Frey
, autor nové knihovnické koncepce po únoru 1948. Coby knihovník se Frey zajímal od 20. let minulého století o psychologii čtenáře a klasické pohádky Boženy Němcové a K.J. Erbena prohlásil za žánr škodící psychice dítěte už za protektorátu. Raná 50. léta a všechny komise, schůze a projevy mu daly prostor pro naplnění vize, že lze skrze text cíleně ovlivnit myšlení a chování jednotlivce.
Frey dokonce dospěl k závěru, že děti pod vlivem pohádek chtějí napodobovat eticky problematické hrdiny, třeba českého Honzu, který úspěchů dosahuje s pomocí zázraků. A tak v roce 1950 publikoval Pohádku o dvou bratřích, kde jsou kouzla k ničemu a cenu má požitek zasloužený vlastní prací. Frey byl i nepřítelem detektivky, kterou považoval za cizí Slovanům, protože čtenáře „potřísňuje krví“ a jde o „zplodinu nakladatelského kapitalismu“, o „literární slivky“.
Petr Šámal bez odsudku a kádrování přibližuje také osudy a postoje knihovnic, které seznamy k „čištění“ knihoven tvořily. Jako příklad mu posloužily pracovnice Ústřední lidové knihovny Marie Kropáčková a Jarmila Kabešová-Waageová. Otec druhé jmenované, Jaroslav Kabeš, před válkou vydával spisy Ladislava Klímy a byl interpretem jeho díla. Téhož autora teď jeho dcera vyhazovala z českých knihoven coby škodlivý brak. Tyto dvě autorky seznamů také vyřadily romány, které před únorem 1948 na stránkách odborných periodik samy recenzovaly. Nešlo u nich tedy jen o vyhazování komunisty zapovězených autorů, ale také o osobní averzi či zaujatost.
Každá kniha byla v seznamech označena příslušnou charakteristikou: na výběr byla literatura dekadentní, exotická, fašistická, formalistická, naturalistická, ruralistická, snobská, úniková, braková, zastaralá, pornografická, rasistická, kolonialistická nebo existencialistická. Z regálů mizely spisy Černého, Chalupeckého, Jakobsona, Freuda, červená knihovna, Čapek, Peroutka, Medek, Masaryk, Langer, Durych, Deml a desítky dalších autorů. Nešlo o kvalitu nebo estetickou hodnotu díla, dominantní byl politický názor. Jenom do roku 1950 tak bylo vyřazeno 118 071 svazků knih. Spolu s dalšími knihami, které za tím účelem věnovali uvědomělí čtenáři, se tyto výtisky proměnily ve 119 144 kilogramů starého papíru, na nějž se po recyklaci měly tisknout sebrané spisy Aloise Jiráska a tituly zařazené do soutěže o Fučíkův odznak.
Knihovnická úderka
Komunistům však nešlo jen o zákaz určitého titulu, ale také o výchovu čtenáře. Kam až se dalo jít ve snaze ovlivnit, co lidé mají večer na nočním stolku, dokládá tzv. tuchlovické hnutí. Na konci roku 1948 v Tuchlovicích u Slaného usoudili tamní pionýři, že do knihovny chodí málo obyvatel jejich obce. A tak obcházeli dům od domu a knihy nosili čtenářům až pod nos. Měli mapu, kde si zaznamenávali, který dům se již do akce zapojil a který ne. V atmosféře politických procesů, zavádění družstev a strachu to byl ideální mechanismus, jak kontrolovat občany i za prahem jejich domů. Noviny přinášely informace o tom, jak se hnutí tuchlovických pionýrů po vlasti rozmáhá a kde všude už jsou knihovnické úderky.
Ale za fasádou se možná skrývala jiná realita a tu odhaluje Petr Šámal v závěru své studie. Cituje z dobové publikace Oldřicha Kapsy Práce knihovnických agitačních skupin, podle které se tuchlovické hnutí mělo dostat také do obce Vestec a úspěšně tady spolupracovat s učitelem Vladimírem Arnoldem. Ve vestecké kronice však mezi roky 1950 a 1953 není o tuchlovickém hnutí ani zmínka. Zato nechybí stížnosti na špatně fungující pionýrskou organizaci. Jak se zdá, osvětoví pracovníci zvládli všechno: sestavit seznamy zakázané literatury, formovat čtenáře k obrazu strany a vlády, ale také fingovat pro nadřízené realitu knihovnického života tak, aby vyhovovala požadavkům kladeným na ně „shora“.
PETR ŠÁMAL: SOUSTRUŽNÍCI LIDSKÝCH DUŠÍ
Lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamu zakázané literatury),
ACADEMIA, 613 STRAN
AUTOR JE DOKTORAND NA FSV UK.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].