Filmy, které pálí

Martin Vadas točí dokumenty, ze kterých mají mnozí strach

Z kamenné zídky na zahrádce břevnovské restaurace U Prezidentů mu čouhají těsně nad hlavou dvě malé busty Lenina a Stalina jako do kamene zakletí démoni. Duchové se vznášejí i v interiéru lokálu v podobě portrétů československých prezidentů: jasně tu převládají zachmuřené tváře státníků, kdysi nazývaných dělničtí. K setkání s dokumentaristou, režisérem a kameramanem Martinem Vadasem (1953) by asi nešlo vybrat bizarnější místo.

„Mám to sem z domova blízko,“ lakonicky vysvětluje urostlý padesátník, proslulý svými filmy o komunistické minulosti Československa, proč mu nevadí popíjet pivo pod podobiznou Klementa Gottwalda. „Ostatně nejsem zarytý antikomunista, jak o mně kvůli mým filmům někdo tvrdí. Buď se dostanu k věcem, které je potřeba udělat, anebo mě překvapí reakce společnosti na nějakou událost, která by podle mého názoru měla být všem, kdo předešlý režim zažili, jasná, a přesto vyvolává spory hraničící až s nenávistí.“ Jak to břevnovský rodák myslí, lze pochopit na příběhu vzniku dvou jeho známých filmů: Země bez hrdinů, země bez zločinců a dokumentární série Proces H.

Byla to přece válka
V roce 1994 připravoval dokument Opus bonum Anastáze Opaska, a zúčastnil se proto konference v Teplé, kde se mimo jiné diskutovalo i o odbojové skupině bratří Mašínů. Jak Vadas říká, s historií Mašínů se seznámil v knize Oty Rambouska Jenom ne strach a nečinilo mu žádnou potíž vidět ve skupině z Poděbrad a v jejich dramatické cestě na Západ hrdinský čin. Na konferenci však padaly jiné názory. Například referát o české postkomunistické právnické obci, podle které by Mašínové dnes měli být stíháni jako vrazi a zločinci. Když pak Vadas slyšel obdobné názory i od komunisty pronásledovaných intelektuálů a veřejných osobností, jako třeba komentátora Svobodné Evropy Martina Štěpánka, zdálo se mu, že tady něco není v pořádku.

„Jestliže parlament přijme zákon, podle něhož jsou hodni naší úcty ti, kteří se komunistickému režimu postavili, a současně velká část společnosti takové jedince odsuzuje, je to podivné. Zvláště u lidí, kteří museli vědět – tehdy na konferenci to přesně řekl spisovatel Karel Pecka –, že tady byla válka, kterou vyhlásili komunisti, a byli to oni, kdo jako první začal vraždit, mučit, zavírat,“ popisuje Vadas důvody, jež ho v roce 1995 vedly k natočení dokumentu o odbojové činnosti bratrů Ctirada a Josefa Mašínových, Milana Paumera, Václava Švédy, Zbyňka Janaty a Vladimíra Hradce.

Záhy poznal, že něco není v pořádku i v České televizi.

„Nebýt dramaturga Jana Šterna, film by nevznikl. Vedení televize o něj nemělo zájem a třeba dokumentaristi, co v tomto molochu točili už za komunistů, jednohlasně odhlasovali, že takový dokument by televize točit neměla,“

tvrdí režisér filmu, jenž od své premiéry už nebyl nikdy reprízován. V roce 1998 pak televize definitivně odmítla jeho námět na obdobný dokument, jenž by na osudech celé rodiny Mašínů popsal dějiny Československa ve dvacátém století.

Letos na jaře ale ČT 2 Vadasovi odvysílala dokumentární sérii Proces H. Rekonstruovaný popis komunisty zinscenovaného „Procesu s vedením záškodnického spiknutí proti republice se skupinou Dr. Milady Horákové“ vzbudil nebývalý zájem veřejnosti i médií. Z větší části stojí na autentickém šestapůlhodinovém filmovém materiálu, který v pankrácké soudní síni nechali natočit samotní komunisté. „O existenci tohoto záznamu jsem slyšel už v sedmdesátých letech na FAMU, ale tehdy byl nedostupný. Až na několik archivářů nikdo nevěděl, kde kotouče s filmovou páskou leží, zda se vůbec dochovaly,“ líčí režisér polistopadové pátrání po unikátním dokumentu, který se zachránil díky odvaze několika zaměstnanců Národního filmového archivu.

O nadčasové sdělení dokládající schopnost člověka proměnit se skrze ideologický fanatismus v nemyslící a všeho schopnou loutku však veřejnoprávní instituce zprvu opět nejevila zájem. „V televizi se rozhoupali až poté, kdy na projektu rekonstrukce procesu pracoval již Český rozhlas,“ říká Vadas o obratu v hledání finančních prostředků, k němuž přispěl i obrovský divácký ohlas na komunistický dokument komentovaný historiky, jejž režisér v roce 2005 promítl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Televize seriál doplněný o výpovědi historiků a pamětníků procesu odvysílala podle Vadasova záměru ve výročních dnech pankrácké soudní frašky z roku 1950, tedy 31. května až 8. června. Podle televizních údajů sledovalo celé pásmo na ČT 2 okolo dvou milionů diváků. Na další nápady už ale zase nebyly peníze ani "programová okna". Tvůrce dokumentu a jeho spolupracovníci chtěli například na každý díl navázat živou besedou mezi odborníky a veřejností. Což se podařilo alespoň na Slovensku, kde po odvysílání seriálu Vadas s historiky odpovídali na divácké dotazy v pořadu Lampa TV JOJ.

„Po zkušenostech s filmem o Mašínech, který od premiéry leží už třináct let v archivu, jsme zamýšleli Proces H zpřístupnit formou DVD co nejvíce lidem, školám, knihovnám. Vedení televize to ale také odmítlo. Údajně ze zákona nemají povinnost vyrábět DVD a taky je prý moc drahá licence Národního filmového archivu. Je proto zvláštní, když se generální ředitel Janeček před nedávným znovuzvolením do funkce chlubil, že z televizního rozpočtu, který by měl být i na takové věci, ušetřil tři miliardy korun,“ popisuje režisér krach jiného plánu. Televize Proces H už taky stáhla i ze svého internetu. „Mají z takových filmů strach, neboť mnozí z těch, co v televizi rozhodují o důležitých věcech, za minulého režimu vystudovali, vybudovali si kariéry a je jim nepříjemné podívat se pravdě do očí, čemu sloužili nebo na čem se podíleli,“ vysvětluje si to režisér.

Nesmírně rafinovaný
Martin Vadas se narodil v Břevnově v katolicky zaměřené rodině a jako kluk ministroval v kostele. Dědeček byl vězněn za nacistů a pronásledován i za komunistů, otce po únoru 1948 vyhodili ze studia práv před poslední rigorózní zkouškou, poněvadž jeho profesorem byl zatčený Zdeněk Peška, který skončil na lavici obžalovaných právě v procesu s Miladou Horákovou. Jak ale Vadas ochotně přiznává, byl v pionýru a před maturitou na gymnáziu Jana Keplera vstoupil do SSM. „Třídní profesorka mně řekla, že když nevstoupím, nemůže mně dát doporučení na FAMU.“ Podobně vysvětluje i své pozdější členství v ROH v době, kdy „chtěl jen přežít a nikomu neškodit“. Určitou hranici v sobě přesto měl a nabídky posílit řady členů KSČ vždy odmítnul.

Jaká to byla doba, věděl velmi dobře. Nejen z vyprávění rodičů. Se staršími kamarády prožil deziluze po roce 1968, na gymnáziu pak začátek normalizace, anebo na fakultě, kde jeho absolventský celovečerní film Evžen mezi námi hlavní cenzor FAMU Jiří Sequens zakázal se slovy „nesmírně rafinovaný a nebezpečný snímek“. Film byl poprvé oficiálně promítán až po roce 1989.

Možnost, jak život změnit ještě za komunistů, se studentovi FAMU naskytla v roce 1978. Díky znalosti francouzštiny tehdy vycestoval na půlroční stipendium do Paříže, kde navštěvoval filmové semináře. Sám ale říká, že si emigraci nedovedl představit, poté co zažil fanatické levičáctví, jež na Sorbonně panovalo. Listopad 1989 ho tak zastihl na FAMU, kde pracoval jako odborný asistent dokumentární tvorby. Za nových poměrů se v roce 1992 na základě úspěšného konkurzu stal až do rozpadu federace šéfredaktorem redakce zpravodajství Československé televize. Pak se znovu věnoval pedagogické činnosti a konečně i vlastní tvorbě.

„V roce 1974 jsem jako ostřič kamery asistoval u vzniku zvláštního filmu. Točili jsme krátké scény s anonymními komparzisty. Třeba jak někdo přejímá nějaký balíček, jdou vedle sebe dva lidi. Vše se ale provádělo tak, aby jim nebylo vidět do obličeje,“ vysvětluje Vadas podnět k tomu, proč se začal věnovat dokumentům o falšování historie. Ten zvláštní film režiséra Miloše Pavlince se jmenoval Vysoká hra: o tři roky později posloužil k útokům proti Chartě 77. Takto snímaní komparzisté totiž v propagandisticky sestavené koláži představovali disidenty nebo lidi spojené s pražským jarem 68, jak přebírají peníze a instrukce od „zrádných imperialistů“.

Svůj první dokument na toto téma Vysoká nízká hra Martin Vadas nakonec nedokončil. Ale díky více než dvěma desítkám dalších filmů a především Procesu H dnes patří k našim předním dokumentaristům. Momentálně sbírá materiál a shání prostředky na několikadílný seriál o rodině Mašínů.

MARTIN VADAS

NARODIL SE 30. LISTOPADU 1953 V PRAZE. NA FAMU VYSTUDOVAL OBOR KAMERA (1973–1979), OD ROKU 1982 NA ŠKOLE DVACET LET UČIL JAKO ODBORNÝ ASISTENT. PRACOVAL JAKO ŠÉFREDAKTOR REDAKCE ZPRAVODAJSTVÍ PROGRAMU F 1 ČESKOSLOVENSKÉ TELEVIZE, OD ROKU 1992 PŮSOBÍ JAKO KAMERAMAN, REŽISÉR A NEZÁVISLÝ PRODUCENT ŘADY DOKUMENTÁRNÍCH FILMŮ PRO ČT, KRÁTKÝ FILM PRAHA, ART CENTRUM I VLASTNÍ PRODUKCI. MIMO FILMOVOU TVORBU PUBLICISTICKY REFLEKTUJE PODOBU VYSÍLÁNÍ ČT V NOVINÁCH A ČASOPISECH. PRAVIDELNĚ SE ÚČASTNÍ KONKURZU NA ŘEDITELE ČT, PŘI LETOŠNÍ VOLBĚ DOSTAL DVA HLASY.