Poslední události v Íránu a Severní Koreji připomínají omezené možnosti Západu
První srpnový týden byl pro režimy dvou zbývajících zemí osy zla když ne přímo triumfem, tedy alespoň velkým úspěchem. Severokorejský Kim Čong-il se mohl nechat vyfotografovat s oblíbeným americkým exprezidentem Billem Clintonem a za propagandistickou slávu zaplatil pouze propuštěním dvou mladých amerických novinářek. Zřejmě velmi nemocný Kim Čong-il si tak konečně po několika odpálených raketách a jednom pokusném jaderném výbuchu vymohl pozornost světové velmoci, demonstroval před domácím publikem svoji důležitost a ještě se představil v roli velkorysého monarchy. Z hlediska režimu, jehož hlavní starostí je udržení zdání vlastní legitimity, neměla dvacetihodinová návštěva Clintona v Pchjongjangu chybu.
V Teheránu neproběhla inaugurace staronového prezidenta Ahmadínežáda zdaleka tak hladce, i tady je ale oficiální nástup do úřadu po zfalšovaných volbách a následných rozsáhlých nepokojích známkou jisté stabilizace otřeseného režimu. Ahmadínežádova klika týden před inaugurací opět násilně rozehnala demonstrace, o víkendu zinscenovala Čechům povědomý soudní monstrproces se zatčenými oponenty (včetně bývalého íránského viceprezidenta) recitujícími doznání. Představitelé opozice opět prohlásili, že volbu neuznávají a že se nevzdávají. Pouliční protesty utichají a zase znovu propukají a nejistá situace…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu