Karel Horký (1879–1965)
Později si z něj občas dělali legraci, protože jeho příjmení padlo jak ulité jeho autorskému temperamentu. Ze začátku se však ve vůli k revoltě ničím nelišil od zbytku své generace. Skoro všichni se tenkrát v patnácti dvaceti letech toužili vymezovat hlavně vůči „klerikálům“, a tak i Horký, student katolického Borromea v Hradci Králové, se po přečtení Havlíčka a Machara nechal tou nejkratší cestou vyhodit. Po symbolickém rozchodu s tradicí odmítl také zajištěnou existenci a ve dvaadvaceti se vydal na dráhu v novinách.
Celý svůj aktivní život prožil v různých redakcích, několik časopisů založil a desítky ostatních řídil nebo do nich alespoň přispíval, obvykle pod různými pseudonymy, aby tak ve čtenářích vzbudil dojem, že list má bohaté zázemí. Důvodem častých fluktuací byla kromě složité ekonomické situace, ve které se nacházela větší část tehdejší žurnalistiky, i Horkého vyšší než jen běžná potřeba autorské svobody. Před sto lety v českých zemích platilo, že žurnalistika je služebná profese: o novinářích se nepsalo vážně jako o „hlídacích psech demokracie“, ale žertovalo se o tom, jak ti psi vrtí ocasem. Co jiného by taky měl novinář hlásat než názory svého vydavatele nebo jiného pána? Do takové situace Horký vstoupil jako angažovaný sólista s představou, že psát se má proti všem, tedy například i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu