Albánie už není, co bývala, probouzí se k evropskému životu
Na hraničním přechodu Muriqian stálo pár aut, unudění celníci měli na tvářích něco jako úsměv. Nic neprohlíželi, vrazili razítko a kývli, že můžeme jet.
Za hranicí náhle začal provoz, po jakém v Bosně a v Černé Hoře nebylo ani památky: skútry, kola, koňské zápřahy, všichni někam jeli, něco vezli, nesli, jakási komunikace a transportní energie pulzovala na cestě do Škodry.
U vjezdu do města, při základech pevnosti, byl nastálo rozložen cikánský tábor. Před chatrným a děravým mostem se muselo zpomalit a vzápětí se do oken natlačila snědá děcka rozsazená na svých strategických posedech. Mimovolně potlapkávala karoserii, strkala dlaně dovnitř a promlouvala monotónně jako deseti- dvanáctiletí profesionálové. Nebyl to žádný neobyčejný výjev.
Nad nimi se tyčila monumentální pevnost pamatující ilyrské časy teutonských pirátů pod ochranou koruny. Teutoni, usazení ve Škodře, byli postrachem Jadranského i Jónského moře a teprve flotila dvou stovek římských bojových lodí udělala konec jejich nadvládě. Lehce se dá představit, že žebrota ve stínu hradu Rozafa trvá už dva a půl tisíciletí.
Centrum města začíná korzem. Hlavní ulice byla pro auta uzavřena a na chodníky, na vozovku i na kavárenské terasy se vyhrnul dav. Přišli snad úplně všichni obyvatelé, starci, děti z nejodlehlejších předměstí. Tvořili hloučky…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu