S penisem na štítu

Sasha Baron Cohen je zpátky: po Boratovi bourá společenské předsudky pomocí narcistického gaye Brüna.

Sasha Baron Cohen

to opět dokázal. Jako rytíř bojující proti armádě předsudků vyráží jeho

Brüno

do zteče a dobývá území, kde mainstreamový film nikdy nebyl. Místo meče má mluvící penis nebo gumová dilda. Po celosvětovém úspěchu

Borata

, kazašského novináře, který provokoval běžné Američany svými idiotskými, často antisemitskými výlevy, vtělil se tentokrát osmatřicetiletý britský komik do devatenáctiletého rakouského módního reportéra, infantilního narcistického gaye, který si usmyslí stát se celosvětovou celebritou.

Strach z penetrace
Jedno je jisté: od dob Petera Sellerse nebo Andyho Kaufmana se na scéně neobjevil podobně talentovaný humoristický mistr převleků, který by tak přesvědčivě pracoval s fenoménem trapnosti a opíral se tak vehementně do svazujících okovů politické korektnosti. To se líbí i Michaele Pňačekové, osmadvacetileté dramaturgyni festivalu Mezipatra, zaměřujícího se na queer problematiku, tedy na díla s gay a lesbickou tematikou. Na novinářskou projekci Brüna (do našich kin jde tento čtvrtek) se doktorandka na Masarykově univerzitě, studující anglistiku, přišla podívat i proto, aby zvážila, zda by se film hodil do programové skladby jejich říjnového festivalu. A zjistila, že ano.

„Já jsem se tedy rozhodně bavila,“ vyznává se ze svých dojmů. „Reakce na tenhle film bude ale určitě hodně rozrůzněná. Někteří lidé z gay komunity ho odsuzují, protože hyperbolizuje zažité stereotypy.“ Skutečně: Brüno je svými výstředními přiléhavými oblečky, houpavou chůzí, afektovanou dikcí a gesty až do absurdity dovedenou karikaturou agresivně extrovertního gaye, který brnká na strunu homofobie, kdekoli se objeví.

Nad některými jeho eskapádami se v kině nervózně vrtí i nadprůměrně otrlý divák. Jenže to je podle Pňačekové cesta, jak se dá infiltrovat mainstream mnohem účinněji než filmy typu oscarové Zkrocené hory, které konzervativní a heteronormativní stereotypy spíše potvrzují. Poukazuje například na scénu, v níž se Brüno rozhodne vyléčit se z homosexuality, navštíví mistra karate a nutí ho, aby ho naučil sebeobraně proti gayům, útočícím na jeho vypracovaný zadeček gumovými penisy. „Ten skeč úžasně poukazuje na příčinu homofobie: latentní strach heterosexuálů z mužské penetrace,“ vysvětluje se smíchem Pňačeková.

Nejen výjev s konsternovaným učitelem bojových umění ukazuje sílu Cohenovy guerillové taktiky, kterou po Alim G Indahouseovi (2002) a Boratovi (2006) využívá už ve třetím celovečerním filmu. Se svým štábem se pod falešnými záminkami vydává natáčet rozhovory s nic netušícími lidmi nebo je vystavuje nečekaným situacím. Obětem jeho žertů většinou chvíli trvá, než jim dojde, že něco není v pořádku. Jako bývalému americkému prezidentskému kandidátovi Ronu Paulovi, kterého Cohen po fingovaných technických problémech odvede do vedlejšího studia zařízeného jako hotelový pokoj. Tam před ním začne svůdně tančit a postupně se odhalovat. Jako Brüno si totiž zjistil, že k jeho touze po globální slávě mu pomůže, když natočí pornovideo s celebritou.

Homogenní černé publikum ve fiktivní talk show pak „svobodný otec“ Brüno rozpálí do nepříčetna historkou o tom, jak v zemi jménem Afrika, kde žije mnoho Afroameričanů, vyměnil za iPod a přivezl si domů chlapečka s typicky africkým jménem O. J. Touha „nejslavnějšího rakouského homosexuála od Arnolda Schwarzeneggera“ po mediálním výsluní jde tak daleko, že by byl ochoten nechat se zabít „opravdovým teroristou“. Na setkání s předákem Fatahu, bývalým členem Brigád mučedníků al-Aksá, s tímto záměrem dotazovaného uráží, když kritizuje jeho účes a vytasí se s názorem, že palestinský „král Usáma“ vypadá jako „houmlesácký Santa“.

Zrada maskulinní hrdosti

Cohenova satira míří neomylně přímo do jádra čím dál infantilnější západní pop-kultury s jejím uctíváním pseudo V. I. P. osobností a s výstřelky módního průmyslu. Brüno je asociální hysterický ignorant, zamrzlý někde na psychickém vývoji předškolního dítěte, který si automaticky vyhrazuje právo na to, aby byl slavný, a vůbec nepochybuje o tom, že by na to měl schopnosti. Cohen je přesvědčivý komik a pohotový improvizátor, ale možná by neměl takový ohlas, kdyby se zároveň opakovaně nedotýkal něčeho podstatného v našem kolektivním nevědomí.

Po výsměšném ztělesnění Kazachstánu v Boratovi přináší Cohen dobrou zprávu pro všechny Rakušany. Tehdejší ukřivděná oficiální nóta postsovětské republiky, protestující proti obrazu, v jakém ji Borat představil světu, ukázala, jakou past na případné kritiky Cohenova anarchistická poetika upletla. Její oběti – lidé, kteří se proti své vůli objeví ve snímku – nemají jinou šanci než se s černým humorem smířit, pokud nechtějí vypadat jako suchaři. Naši jižní sousedé z filmu vyšli až na pár narážek na Hitlera s čistým štítem – Cohen se skutečně kromě zesměšnění kultu celebrit soustředil hlavně na postavení gayů ve společnosti a homofobii s ním spojenou.

Ze strany kritiků filmu se na komikovu adresu ozvaly výčitky, že pokud chtěl být opravdu důsledně satirický, měl Brünovo nejapné chování konfrontovat také s někým z gay komunity. „To je možná minus,“ přiznává i Pňačeková. „Stejně jako to, že tam chybí lesbický prvek.“ Podle ní je ale naprosto zásadní, že se ve filmu objevila témata, která jsou pro hollywoodské filmy stále spíše tabu – adopce u homosexuálních párů, svatba dvou lidí stejného pohlaví nebo tlak křesťanské církve na léčbu homosexuality. „To je přece perfektní, jak se jde léčit do Národní gardy nebo jak mu ten pastor radí, že by měl navštěvovat posilovnu,“ říká. Chybu podle specialistky na gender nemá ani klíčová katarzní scéna, odehrávající se před zraky pivem posilněného publika, rekrutujícího se z chudé předměstské vrstvy.

Z drsného vousáče s plnovousem a v kovbojském klobouku se ve wrestlingové kleci během pár sekund za zvuků písně Celine Dionové z Titaniku stane starý dobrý Brüno. „To museli ti diváci v aréně pociťovat jako hroznou zradu jejich maskulinní hrdosti,“ říká Pňačeková na adresu rozzuřených účastníků akce.

Cohen podle ní není planý provokatér, ale schopný satirik, který dokáže vyhmátnout neuralgické body netolerantní společnosti. Queer režiséři a režisérky údajně často prezentují pouze pozitivní obraz gay a lesbické menšiny. „Jenže milé filmy nemění diskurz a neprovokují diskusi. A Brüno ten potenciál má.“ Na Mezipatrech se prý snaží o pluralitu a zařazují do programu i homofobní filmy.

Za příklad takové produkce dává Pňačeková i dva kousky z české produkce: „Ondříčkův Šeptej je o tom, jak Tatiana Wilhelmová vyléčí Jana Muchova z homosexuality, a Vesnický učitel zase podporuje stereotyp gaye jako člověka, před kterým je třeba mít se na pozoru. Může vás totiž v noci osahávat.“ Není na tom Brüno podobně – třeba ve scéně, kdy se na loveckém výletu snaží ve tři ráno vecpat nahý do stanu k jednomu z členů výpravy s chabou výmluvou, že mu právě medvěd roztrhal a snědl všechny věci kromě kondomů? „Ne, to je přece absurdní nadsázka, Cohen se právě takovému stereotypu o gayích vysmívá,“ kroutí hlavou Pňačeková.

Normálka
Humor britského komika není pro každého a může urazit některé gaye, kteří narážejí se svou orientací ve společnosti na problémy, a také třeba posílit v netolerantních divácích jejich averzi vůči menšině. „Jenže je otázka, co stereotypy bourá a co je umocňuje. Homofobie jako každá fobie pochází ze strachu z neznámého, proto je třeba začít s chováním gayů ve filmech publikum seznamovat,“ namítá Pňačeková. Ukazuje to na ještě jednom případu: V jedné sekvenci chce Brüno zkusit sex se ženou na swingers party. „Na záběry orgií heterosexuálního skupinového sexu jsme nějak zvyklejší a jako diváci celkově připravenější než na náruživý polibek Brüna s jeho asistentem v závěru.“

Některým gayům nemusí být Brüno po chuti. Ale takového advokáta svých zájmů, který by podobně odvážně překračoval všechny symbolické bariéry spojené s jejich zobrazováním ve filmech, v Hollywoodu ještě neměli. Jeden z amerických recenzentů označil našeho hrdinu s odkazem na aktivistu zpopularizovaného nedávným filmem za „Milka s mluvícím penisem“. Teď už dobře víme, jak by na takové lichotky reagoval sám Brüno. Učísl by si ofinu, olízl rty a neodolatelným rakouským akcentem by blazeovaně pronesl: „No co? Normálka!“