Díky za další darovaný den

Budíka nepotřebuji. Probouzím se o půl šesté ráno přesto, že celá léta jsem se těšila, jak si v důchodu pospím. Netušila jsem, že od přelomu tisíciletí se dny tak zkrátí, až přijde líto ten kousek zbývajícího času prospat. Protože cosi v člověku bývá moudřejší než on sám, moje biologické hodiny to zařídily bez mého vědomí.

Pouštím Radiožurnál, abych věděla, co je nového u nás a v přilehlém evropském okolí. Krize, prasečí chřipka, náckové, tahanice kolem Lisabonské smlouvy, perly pana prezidenta… Není divu, že psík z bytu pode mnou nad tím vším zahajuje svůj obvyklý ranní žalozpěv, když jeho paní odejde do služby. Rozumím jeho nářku. Ach, ne ne ne ne ne ne – a stále dokola v mollové tónině. Potom venku bouchne víko popelnice. Psík přeladí do dur: „Vrr raf!“ a pro ten den je po nářku. Nač se trápit.

Vstanu, poděkuju za pokojnou noc, za nové ráno, za novou naději a lehám na zem, abych procvičila torzo pěti Tibeťanů. První točivý cvik mi působí nevolnost, poslední nesvědčí mým plotýnkám. Co zbývá, cvičím sedmkrát. Ostatně sedmička v židovském myšlení vyjadřuje plnost. Musí to tedy stačit.

Jak mi hlasitě vržou krční obratle, pokaždé se vybaví vzpomínka na kolínské muzeum. Leží tam v písku kostra pravěkého člověka. No a co. U cvičení se nevyplácí přemýšlet. Teď nevím, zda jsem z té „sportovní sestavy“ nevynechala lavičku –…