Čaroděj filozofie

David Abram pochopil, proč je důležité mluvit s lososy

Pro dráhu filozofa se člověku může hodit leckterá kvalifikace, ale pouliční kouzelník? Americký filozof

David Abram

začínal právě v tomhle oboru a jeho životní cesta ukazuje, že znalost magických triků může člověka dovést k fascinujícím myšlenkám. Abramova klíčová kniha Kouzlo smyslů (The Spell of the Sensuous, 1996) je řadou lidí považována za vůbec nejzajímavější dílo na poli ekologické filozofie, jaké v posledních dvou dekádách vzniklo. Česky vyjde napřesrok, kdy má autor navštívit Prahu. Jako předkrm pro letošní letní toulky divočinou může zatím posloužit právě vydaný výbor kratších esejů a rozhovorů nazvaný Procitnutí do živé země.

Smysl magie
David Abram (1957) nebyl ledajaký kouzelník. Svá čísla už coby student s úspěchem předváděl v barech po celé Nové Anglii, zajímaly ho ale také teoretické souvislosti lidského vnímání, oné psychologické kategorie, která je pro úspěch triků s králíky v klobouku tak podstatná. Přihlásil se na studia psychologie, v 70. letech odjel na zkušenou do Evropy, kde kromě vystupování na ulicích strávil několik týdnů v Londýně a spolu se známým alternativním psychologem R. D. Laingem zkoumal možnosti využití kouzelnických triků pro psychoterapii. Pozoruhodné výsledky ho dovedly až k zájmu o práci služebně starších kolegů z oboru magie – šamanů a medicinmanů přírodních národů.

Spirituálně založení jedinci by teď mohli začít protestovat – šamani přece nejsou žádní „podvodníci“ jako družina západních estrádních umělců odkojená uměním hbitých prstů Harryho Houdiniho. Šamani čarují doopravdy. David Abram rozhodně nepatří mezi skeptiky, kteří by chtěli umění domorodých kouzelníků upírat autenticitu. Během svých studijních cest do Indonésie, Nepálu, na Bali, do nitra Amazonie a prérií Severní Ameriky však jedinečným způsobem předefinoval naše chápání domorodé animistické magie. Otázky, jak se to dělá a jestli je to trik, nebo pravda, které západního člověka obvykle sužují, jsou nepodstatné. Ta důležitá zní – jaký smysl má změněné vnímání reality, které kouzla a čáry zprostředkují. Doktorand psychologie a filozofie Abram se od ní odrazil k pochopení toho, proč má současný člověk takový problém rozumně zacházet se Zemí.

Smlouva
Mladý badatel se na Bali právě ubytoval u místního šamana v domě uprostřed džungle. Čaroděj a jeho žena obývají jednu chýši, pro návštěvníky je o kus dál postavena druhá. Každé ráno přichází žena a přináší snídani. Kromě ovoce pro hosta drží ještě jeden tác, na kterém leží svinuté palmové listy naplněné zrníčky rýže. Po pár dnech se David Abram osmělí a zeptá se šamanovy ženy, k čemu listy má. „Oběť duchům našeho místa,“ zní odpověď. Nazítří, když žena odejde z jeho obydlí, vydá se ji návštěvník sledovat a vidí, jak každý list pečlivě klade k jednomu z rohů domu. Po nějaké době se Abram na místo vrací a s překvapením pozoruje, že obětní list se pohybuje. Když přijde blíž, pochopí proč – od rohu domu se vine dlouhá, jemně se pohybující čára. Stovky černých mravenců vykládají zrnka rýže z listu a odnášejí je do nitra lesa.

Následující minuty projde pozorovatel myšlenkovým procesem, kterému vědci říkají „heuréka moment“. Nejprve ho zaplaví zmatek. Tak oni si myslí, že obětují duchům, a zatím jim přes den rýži sežerou mravenci, diví se v duchu. Pak ho napadne, že domorodec přece nemůže prožít celý život v džungli a netušit, že oběti odnášejí mravenci. A v tom se mu rozsvítí v hlavě. Okolí domu je plné obřích mravenišť a dům plný jídla. Tahle oběť je smlouva uzavřená mezi světem lidí a světem „více než lidským“ (more-than-human world se stane důležitým pojmem Abramovy filozofie), smlouva o neútočení a harmonii. Šaman je vyjednavačem mezi oběma světy a duchové nemusejí být nutně průsvitná strašidla. Kouzlo zůstává mysteriem – mysteriem vzájemnosti – a přitom má ryze praktický význam.

Od pavouků k fenomenologii
Příhoda z Bali je pro Abramovo psaní typická. Zážitkem divokého světa rostlin, zvířat, skal a živlů často začíná, a teprve pak se vydává k filozofické abstrakci. Jako by chtěl nejprve naladit čtenářovy smysly, a ne mozek. Jednou píše o tom, jak ho déšť uvěznil přes noc v malé jeskyni v Indonésii a v protisvětle měsíce pak sledoval, jak si tisíce pavouků v dokonalé orchestraci pletou sítě, jindy popisuje tření lososů pod nohama v aljašské řece nebo ohňostroje světlušek, v jejichž odrazu na noční hladině ztratil pojem o prostoru, až se mu zamotala hlava.

Otevřené vnímání a silný smyslový zážitek divočiny souvisí s kvalitou, která se stala klíčovým termínem Abramovy ekologické filozofie – reciprocitou neboli vzájemností. Znamená to nejen to, že v přírodě je každý na každém závislý, ale především, že nezbytným předpokladem plnohodnotné lidské existence je vnímání onoho „více než lidského světa“ jako prostoru živých entit, které mají vlastní inteligenci, vůli a jazyk. Abram navazuje na francouzského filozofa fenomenologické školy Maurice Merleau-Pontyho, který kladl důraz na intersubjektivitu, schopnost vnímat druhého jako autentický subjekt, nikoli objekt mého pozorování, intelektu, projekcí. Abram k němu dodává, že právě chybějící vzájemnost, kvůli níž západní věda vnímá život jako soubor pasivních měřitelných procesů bez vlastní niternosti a spontaneity, přivedla svět k propasti ekologické krize.

Dobrý lov velryby
„V hlavním proudu naší dominantní kultury trávíme spoustu času mluvením o přírodě, o ostatních zvířatech, o prostředí,“ píše Abram. „Mnohé domorodé orální kultury tráví právě tolik času tím, že mluví ke světu – mluví k lososům, k lesu i k samotné zemi a naslouchají jejich odpovědím.“ Pro západního člověka je samozřejmě představa, že vítr nebo strom mají vlastní jazyk a hovoří k nám, trochu praštěná. A už vůbec se mu nechce věřit, že právě kvůli tomu, že jsme zapomněli na rozhovory s lososy, se dnes smažíme ve vlastní šťávě skleníkových plynů.

Abramova brilantní analýza nás ale brzy přesvědčí, že na tom něco je. Filozof vidí klíč ve vývoji jazyka a jeho psané formy, ukazuje, jak se jazyk, původně bytostně spjatý s konkrétní lokalitou, stával univerzálním a abeceda se vyvinula v abstraktní sadu symbolů, které neodkazují k žádnému tvaru a místu. Myšlení se odlouplo od smyslového vnímání, ztratilo kontakt se zemí a uzavřelo se do sebe. Abramovo přemyšlení o přírodě a Zemi je novátorské v tom, že kromě klasických ekologických textů Arna Næsse, Jamese Lovelocka nebo Theodora Roszaka čerpá z moderní filozofie a hlubinné psychologie. Klíčovou proměnnou, která rozhoduje o tom, na jaké Zemi budeme žít, není v jeho podání zodpovědnost coby morální nárok na člověka, aby byl rozumný a lepší. Klíčový je vztah, protože bez něj se zodpovědnost stává nenaplnitelnou mravokárnou frází. A vztah nelze mít k něčemu, co považuji za mrtvé, pasivní a nekomunikující.

Důrazem na vnímání a osobní prožitek se Abram občas míjí s obvyklým ekologickým uvažováním. V jednom z esejů hájí indiánský kmen Makahů, který se za protestů ekologických organizací a pobouření médií vydal v roce 1999 po desítkách let oprášit rituální lov velryby šedé. Zabíjení zvířete, jež bylo po staletí centrální osou života kmene a předmětem úcty, darů a modliteb, pro něj znamená především vyjádření vztahu, jehož vzájemnost zaručuje rovnováhu sil a přežití obou druhů. Abramova ekologie je tělesná a smyslná, ne politická či akademická.

Za Kouzlo smyslů získal mnoho ocenění, stipendií a studijních grantů, magazín Utne Reader jej zařadil mezi sto vizionářů, kteří proměňují svět. Cestuje, přednáší a před pár lety založil Alianci pro etiku divokého, která v duchu jeho filozofie poskytuje konzultace podnikům, městům a komunitám. V barech a na ulicích už David Abram s kouzelnickým kloboukem nevystupuje, ale magie, kvůli níž se mu někteří kolegové filozofové posmívají, do jeho přemýšlení zůstala hluboce otištěná.

Kouzelnictví totiž odkrývá paradox dneška – představuje esenci nedůvěry ke vnímání, nutkavosti jej analyzovat a usvědčit z podvodu. A zároveň zosobňuje nevědomou fascinaci představou, že by něco mohlo snad fungovat „jinak“. Abram v téhle dvojakosti našel vrátka pro zralý návrat člověka k přírodě. Jeho magickým trikem je promluva k druhému, modlitba, rovnocenné vztahování se k živému světu, o němž nám ve škole říkali, že je jen dominem mechanických procesů.

Pokud tohle kouzlo podrobíme pitvě vědeckých argumentů, nepochopíme vůbec nic. Nejde o to, jestli je „pravé“ nebo „falešné“ – ostatně indonéští šamani neměli problém považovat Abramovy karetní triky za rovnocenné umění. Podstata je jiná: kouzlo proměňuje ty, kteří jej na sebe nechají působit.

DAVID ABRAM

Narodil se 24. 6. 1957 na Long Islandu v USA. Od svých devatenácti let vystupoval jako trikový kouzelník v restauracích a barech. Vystudoval filozofii a psychologii. V roce 1996 vydal v New Yorku svou zatím jedinou knihu Kouzlo smyslů. Vnímání a jazyk ve více než lidském světě, získala mezinárodní Lannanovu cenu za literaturu faktu. Pravidelně publikuje eseje v ekologických časopisech, jeho nejznámější texty Reciprocita a losos, Země v zatmění či Perceptuální důsledky Gaie byly mnohokrát přetištěny v různých jazycích. Editor Jiří Zemánek z nich vydal český výbor pod názvem Procitnutí do živé země (OPS, 2009).