DENÍKY. SVAZEK 1 (1924–1929), SVAZEK 2 (1930–1934)

Goebbelsovy deníky jdou ke kořenům zrození totality

Máme nyní ve vládě naprostou převahu. Žádné hlasování už nebude. Rozhoduje jen Vůdce. Toho všeho bylo dosaženo mnohem rychleji, než jsme se odvažovali doufat.“ Tato slova si v roce 1933 zapsal do deníku Hitlerův šéf propagandy

Joseph Goebbels

. Tehdy se v Německu chopili moci nacisté a právě Goebbelsovy zápisky poskytují přímé svědectví o jejich mentalitě, od počátku plné antisemitismu, lží a cynismu.

Goebbels si vedl deníkové záznamy od studentských let na univerzitě v Heidelbergu až do posledních dnů před svou sebevraždou. Nakladatelství Naše vojsko přišlo se záslužným počinem a vydalo část rozsáhlých Goebbelsových deníků ve dvousvazkové edici v překladu Josefa Otáhala. Publikace, doplněná poznámkami a kritickým úvodem, končí v roce 1934, nedlouho poté, co Hitler převzal vládu nad Německem. Nedotýká se proto ještě Goebbelsovy role při organizování židovských transportů do vyhlazovacích táborů a jím vedené brutální propagandistické mašinerie za druhé světové války. I tak je to ale poučné čtení.

Miluji Hitlera
Jsou to texty psané nabubřelým, patetickým stylem, to však nic nemění na jejich výpovědní hodnotě. První díl ukazuje přerod neúspěšného spisovatele s tělesnou vadou (Goebbels v dětství onemocněl zánětem kostní dřeně a od té doby kulhal) v zapáleného nacistického funkcionáře, který nepochybuje o dosažení vítězství. Ještě v červnu 1924 tehdy sedmadvacetiletý Goebbels píše: „Neznám ani jednoho národního vůdce. Musím brzy nějakého poznat, abych zase dostal novou odvahu a sebedůvěru. Tak už to dál nejde. Rozpadá se ve mně jedna naděje za druhou. Čekám celou věčnost na místo a peníze. Beznaděj! Skepse! Úpadek! Už nevím jak z toho ještě.“

O rok později se mu jeho sen plní. Setkává se s Hitlerem a stává se jeho oblíbencem. „Jak ho miluji! Takový chlap! Chtěl bych mít Hitlera za přítele. Jeho fotka stojí na mém stole. Stanu se nejhorším demagogem,“ píše Goebbels na podzim 1925. Právě období deníků z let 1925–1926 označují někteří badatelé za jejich nejcennější předválečné pasáže. Tato ručně psaná část se dochovala pouze náhodou, neboť ji v listopadu 1945 našel americký důstojník na zemi u vůdcova berlínského bunkru. Dosud málo známý Goebbels v ní odhaluje touhu být obdivován, kterou Hitler správně rozpoznal.

V Goebbelsových denících se od té doby stupňuje nenávist a množí se zprávy o násilných střetech s politickými odpůrci. Z upozaděného řečníka se stává ctižádostivý šéf stranického obvodu nacistů v Berlíně, pisatel štvavých článků a mistr manipulativních projevů, které nacvičuje dlouho do noci. Druhý svazek, jenž zahrnuje období z let 1930–1934, se již týká politického boje s jasným cílem: zničit křehkou výmarskou demokracii. Goebbels každého protivníka ostrakizuje, ukájí se vlastními řečnickými úspěchy a se škodolibou radostí sleduje úpadek Německa do chaosu. „Naše propaganda je výtečná. Jsem ve formě a Vůdce mi dává svolení, abych vyrazil vpřed. Všichni jsme bojechtiví. Novinářská sebranka se před námi třese strachem,“ líčí situaci v roce 1932.

Zdrojem moci je ulice

Deníky čítají v originále asi 6000 stran rukopisu a dalších zhruba 50 000 stran strojopisu. Po dobytí Berlína je našli Rusové, kteří je odtud odvezli. Některé jejich fragmenty – jako zmíněné pasáže z let 1925–26 – vyšly po válce na Západě a na začátku 70. let přivezl západoněmecký novinář

Erwin Fischer

dalších několik tisíc stran z NDR. Vydání rozsáhlejší edice ale bránily spory o autorská práva a neshody mezi badateli. Kompletní deníky mohly začít vycházet knižně až po pádu SSSR, kdy se vláda Ruské federace dohodla s německým Institutem pro soudobé dějiny na spolupráci.

Deník ukazuje, že neoddělitelnou součástí myšlení prominentního nacisty byl antisemitismus. Goebbels píše o „židovském spiknutí“, „židovském kapitalismu“ i „židovském komunismu“. Intenzita jeho vyšinutého postoje zesílila poté, co mu německá nakladatelství odmítla vydat jeho nepovedené prózy. Za vlastním neúspěchem totiž viděl vliv „židovského velkokapitálu“ a došel k závěru, že jediný způsob, jak uspět, je zahájit proti němu boj. Hitler pro něj byl „mesiášem“, jenž měl vykoupit lidstvo z vlivu „Židovstva“, a sám Goebbels se označil za „prvního kazatele“ této „víry“. Zvrhlou ideologii formovala jeho již tak dost pokřivená mysl.

Goebbelsovy zápisky představují i varování pro dnešek, jak nás může přesvědčit pohled na neustále se proměňující, avšak nemizející neonacistickou scénu. Říšský šéf propagandy zdůrazňuje, co pro něj bylo klíčem k úspěšnému převzetí vlády. „Zdrojem moci je pro nás ulice. Pochody, bitky, to vše udržuje dušičku maloměšťáka, jež touží po klidu, ve strachu.“ A jinde přiznává: „Naším cílem je totalitní stát.“ Geobbelsova slova nemohou nechat nikoho na pochybách, o čem přemýšlejí dnešní obdivovatelé třetí říše. Deníky tak představují nejen důležitý pramen pro studium Hitlerova Německa, ale i nástroj k porozumění přítomnosti.

JOSEPH GOEBBELS: DENÍKY. SVAZEK 1 (1924–1929), SVAZEK 2 (1930–1934)
Přeložil Josef Otáhal, Naše vojsko, 852 stran

Ukázka z knihy:

 Léto 1920 v HeidelberguNejdříve hledám v Bav. dvoře Anku: není tady. Dlouhé hledání ubytování. Hermann König. Konečně byt. Sophienstr. 2. Slečna G.. . Slečna Maria. Potkávám Ernu Warlovou. Anka ve Freiburgu. Záminka: přivézt osvědčení o opuštění vysoké školy. Vzhůru do Freiburgu. Dlouhé hledání. Nikde nenacházím. Policie, univerzita. Hotel Kopf. Potom ubytování. Erbprinzenstr. Není doma. Mé trápení. Potkávám jí na univerzitě. Radostné shledání. Bydlím na poště. Tři krásné dny. Theo Geitmann vyřízen. Anka chce se mnou do Heidelbergu. Já pitomec jsem tomu zabránil. Chci přece pracovat. Tak tedy návštěva o svatodušních prázdninách. Heidelberg. Město. Okolí. Zámek. Jsem velmi osamělý. Univerzita. Onkken. Gundlof. Návštěva u Gundlofa. Odkázán na Waldberga. Návštěva u Waldberga. Poloviční seminář. Waldberg nemocen. Prozatím žádná doktorská práce. Hermann König. Pan Kipphan. Krásné hodiny na balkoně. Velmi intenzivní čtení. Získávám přehled. Věda a básně. Čtení: Litzmann „Faust“, Wölfflin „Dürer“ Sch.. „Něm. literatura“, Lassalle. Hodně středověku. Tolstoj celý. Goetheho Vilém Meister. Velký dojem. Maeterlinck. Lessing. Faust I, II. Georgie (prostřednictvím Gundlofa). Kalisada. Cervantes. Wedeking. Hölderlinův Hyperion. Ibsen, Hans Sachs. Wackenroder. Epistolae virorum obscurorum. Goethův Prométheus (můj Prométheův problém). Fischart, Spee, Abraham a St. Clara. Kleist, Opitz. Gerstenberg (Ugolino). Nibelungové, Logau, Flemming. Moje práce o Maxovi Mosesovi a Goethův podíl na Frankf. gel. Anzeigen. Zpráva od slečny Schückingové. Anka u Erny. Deštivý den. Předčítání „Saat“. Anka rozhořčena. Hluboký rozpor. Anka do Nekkargemündu. Sladká noc. Pan Westhoff. Erna za mnou. Nesmí si ničeho všimnout. Já znovu do Heidelbergu. Každý den do Neckargemündu. U Neckaru. Veslování a plavání. Erna žárlí. Max a Moritz k Marii. Krásné dny. Už žádné přání. Návrat Anky. Její žárlivost na sl. Schückingovou. Těžké loučení. Sám. Gundlof. Oncken. Práce. Knihovna. Seminář. Mnoho rán u Neckaru. Dopis od Anky. Theo mě podvedl. Miluji jí. 2 dny v Karlsruhe. Ještě jednou poslední chuť na poslední radost. V křesť. útulku. Anka se mstí. Vypráví o panu Mumme. Vracím jí její náramek. Sesterské rozloučení. Poslední dopis Theovi, žádná odpověď. Konec. ..té dopisy. Nabízím jí zasnoubení. Odmítá. Jsem úplně odepsán. Těžké dny. Budu osamělý. Prosím o poslední rozhovor. Chci přijet do Freiburgu. Najednou se objevuje Anka. Zřejmě vše v pořádku. Zkouška Erny. Oslava s panem Westhoffem. Anka přespala na mém pokoji. Já na chaisenlongue (lehátko; pozn. překladatele). V 06.00 hod. k ní do postele. Následujícího rána slečna Marie. Anka ve skříni. Ještě jeden den. U Neckaru. Anka pláče. Nevyznám se v sobě. V Brückenhotelu. Nuzný pokoj… . Zoufalství. Plány na sebevraždu. Časného rána odjezd. Rozloučení s Ernou. Beznaděj. Jsem zoufalý. Důvod? Jízda vlakem u okna na chodbě. Anka pláče a mlčí. Prosím a mám jí šíleně rád. Ještě jednou mi slibuje věrnost. Jsem spokojen. Cöln. Loučení. V zimě chce se mnou do Heidelbergu.30. března 1925Volební boj včera nerozhodný. Došlo na druhé kolo. Ludendorff dosáhl pozoruhodného úspěchu cca. 400 000 hlasů. S tím jsem spokojen. Včera jsem byl na oslavě narozenin u Gerharda Beyera v Cölnu. Elisabeth Lurkeová je milá, chytrá dívka. Gerhard je tak těžkopádný. Ještě se musí mnoho učit. Ale je milým, dobrým přítelem. Byl tady Michael Rockrath, zanícený kaplan. A přišel s frázemi církve. „Neste své neštěstí s trpělivostí!“ Tito pacifisté. Já chci boj, protože už tento stav nemůžu snášet. Kaufmann a já jsme se sblížili. V otázce formy života. Jak si máme zařídit náš život? Považuji za nemožné, žít takto dál. Chybí peníze. A výpusť nadšení. Ripke je pro nás příliš starý a diplomatický. Svými chytrými manévry ochromuje naše akční nadšení. Musí se bojovat dál. Stali jsme se příliš literárními. Dlouho přemýšlím o souvislostech. Ještě jsem nedospěl k závěru. Jedno však cítím zcela jasně: na mém životě se musí něco změnit. Zda jsou to peníze samotné? Myslím, že sotva. Dnes večer chci jet zase do Rheydtu. Žebrat o peníze. Strašné! Už nemůžu takový život dál snášet. Musím se konečně stát vlastním pánem. Žádný člověk nežije jenom ze vzduchu a rosy. A také ne ze slova božího. Kdo mi pomůže? Už tak dál nemůžu! Rozbiji v sobě zoufalství! Chtějí mi vzít víru!

Autor je doktorand historie na FF UK.