Ruský kapitalismus

Globální krize jen pomalu doráží do ruských mozků

Mám problém s kapitalismem. V tomto smyslu mám blízko k ruskému lidu. Vděčně uznávám přednosti kapitalistického systému výroby ve srovnání s modelem sovětského socialismu, jehož permanentní obětí jsem se cítil po dlouhá léta být, a těším se z kapitalistického ráje hojnosti zboží v dnešních moskevských obchodech. Ale svou duši kapitalismu nedám.

Kapitalismus neměl v Rusku nikdy štěstí. Klasická ruská literatura ho držela pod prudkou palbou pohrdání a hněvu od samého jeho zrodu. Mimořádný úder kapitalismu jako strategii bezcharakterního a metafyzicky odporného nátlaku uštědřil Nikolaj Gogol románem Mrtvé duše již ve čtyřicátých letech devatenáctého století. Po něm přišli Tolstoj, Čechov, a potom Gorkij, který v exilu na Capri napsal revoluční antikapitalistický román Matka a nakonec přešel od slov k činům a ze svých honorářů začal podporovat Leninovu komunistickou stranu.

Moje sovětská poválečná generace zbožňovala kapitalismus zdálky, v dětství se mi spojoval se žvýkačkou, v mladosti s americkými džínami, alkoholickými koktejly a západními auty. Už i mírně liberální Jugoslávie nám tehdy připadala jako kapitalistický ráj.

První Gorbačovovy dekrety o návratu k soukromému vlastnictví přivítala inteligence s velkým nadšením, ale když se začalo se šokovou terapií, nadšení okamžitě…