Do říše Morfea ke mně zdálky doléhá dotěrný zvuk zvonce. V rychlosti balím sen a spěchám na hranice s bdělým světem. Nad hlavou vidím ciferník: ručičky ukazují třicet minut po šesté. Rozlepuji oči, hodím na sebe vodu a tepláky. Klopýtám na rozcvičku, ze které po patnácti minutách klopýtám zpět. Nejraději bych znovu do snů vlez, ale jsem v blázinci a mám před sebou den plný programů pro léčení závisláků.
Před ranní komunitou ještě běžím do kuřárny, abych při cigáru rychle zhodnotil pohledem přes zamřížované okno „normální“ svět tam venku. Píšu si: tři strakapoudi, dvě veverky oddávající se milostné předehře a kopulující straky, jejichž hnízdo už delší dobu pozoruji z okna.
Na komunitě panuje dusná atmosféra. Jsou tam při pondělku dobře odpočatí členové terapeutického týmu a pacienti, kteří mají mluvit o svých zážitcích z víkendu, žádat o možnost telefonátů a o propustky. Jeden z kolegů popisuje průběh své víkendové návštěvy rodičů a na otázku, co při ní cítil, odpovídá, že dobrý pocit. Bylo mu sděleno, že cítit se dobře není pocit, a dostává za „odměnu“ úkol napsat dvoustránkový elaborát na téma, jaké jsou jeho skutečné pocity. Další kolega propukl v pláč, když zjistil, že se propadl v hierarchii léčebného plánu zpět na začátek, protože se posadil před pavilonem na lavičku, která jednou nohou stála v „povoleném“ a druhou v „zakázaném“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
