Neblahé tušení

Pár metrů odtud proudí Karlovou ulicí davy turistů směrem ke Karlovu mostu, ale na dvorku mezi barokními domy je až na bzučení zatoulané včely ticho. Kolem dřevěného stolu je tu nad rozevřenými učebnicemi polštiny usazeno šest studentů, paní Beáta se právě chystá, dnes už podruhé, vysvětlit podmiňovací způsob. Polsky se zde, v polském institutu, učíme každý z jiného důvodu. Jan kvůli polským klientům své firmy, Roman má polskou přítelkyni, Karel neboli Lolek prožil v Polsku část dětství a jazyk většího slovanského bratra si sem přišel oživit.

Polákům zní čeština jako jazyk malých dětí, Pepíků knedlíků, jak nám s úsměvem říkají.

Nezapomenu na náš první výlet s Dominikou do Polska v polovině devadesátých let. Silnice lemovaly billboardy s 

Boguslawem Lindou

. Měl napřažený prst a pod ním slogan

„Co ty wiesz a emeryturze?“.

O významu věty vyřčené naším hereckým idolem jsme spekulovaly dlouhé hodiny a taky se nám líbili polští chlápci. Zdáli se tak nějak mužnější. I Marcin. Jeho bílou dodávku plnou pohřebních věnců jsme stopli před Vratislaví, Marcinova maminka nás u sebe nechala týden bydlet. S Marcinem si od té doby píšeme. Nezapomenu ale ani na ty knírkaté chlapíky, řídící v teplákách, kufr plný tovaru.

Polsko devadesátých let znamenalo pro Čechy levné tržnice, celé autobusy tam jezdily za nákupy. Typický byl tehdy z české strany lehký despekt. Je tu i teď. K pánbíčkářům a „Rusákům, co se aspoň někdy mejou“. Ale i vzhlížíme, respektive závidíme jim. Chrabrý odboj proti komunismu. Ať už jde o Wałęsovu Solidaritu nebo sólovou hru Ryszarda Kuklińského, polského plukovníka a nejdůležitější úlovek CIA za studené války, který Američany po deset let soustavně seznamoval s ruskými vojenskými plány. Poláci se dodnes neshodnou, jestli ho velebit, že lidstvo zachránil před třetí světovou, nebo zatracovat, že zradil vojenskou přísahu. V porovnání s Čechy mnohem výraznější odboj fungoval v Polsku i za třetí říše.

Komplex méněcennosti zachvátil i mě při debatě s polským spisovatelem Pawlem Huellem na společném čtení v Londýně.

Vy zas máte vaši stověžatou Prahu, opáčí on a povzdechne si nad za války zničenou Varšavou. Na tohle Čech slyší. Kývne a pokrčí rameny zároveň. Praha, ta se holt počítá. Ale polština taky. Díky hodinám paní Beáty už vím, i co je to ta Lindova emerytura, a že až zas půjde v našem koutě Evropy do tuhého, své emerytury se dožijí čeští Pepíci spíš než polští husaři.