S. K. Neumann (1875–1947)
Angličan Paul Johnson před lety vydal, i v českém překladu, knihu Intelektuálové, v níž pojednal osobnosti předních světových tvůrců nové doby moralistním pohledem. Porovnal jejich názory s tím, jak žili v soukromí, a vyšla mu, jak jinak, tristní tajenka: zatímco spisy šly vítězně světem, rodiny se rozpadaly, ženy plakaly, děti končily v sirotčincích atd. Johnson z těchto příběhů vyvodil, že intelektuálům vlevo nelze věřit, což však bylo neférové tvrzení: že je to na pravici stejné, nezjistil jen proto, že se touto částí intelektuálního světa nezabýval. Jeho kniha přesto připomněla zajímavý problém. Jaký význam má soukromí velikána ve srovnání s jeho tvorbou? Máme se zabývat jen dílem a ničím víc, jak si mnozí z nich přejí? Jak ukazuje dílo básníka S. K. Neumanna (být Paul Johnson Čechem, napsal by o něm do své knihy tu nejšťavnatější kapitolu), to, co o sobě napíše člověk sám, pro jeho pochopení stačí.
Mezi spiklenci
Jeho pozice na samém začátku českého dvacátého století je zvláštní. V literatuře stál u zrodu skoro všeho, co přetrvalo, ale jako by své tehdejší přátele a spolupracovníky od sebe časem odpudil. Prožil život na politické levici, kde, jak by se zdálo, být o samotě nelze. Ale přestože slovo „kolektiv“ patřilo v jeho slovníku k…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
