Letošní dvacáté výročí svobody vyvolává otázku, jak se společnost s komunistickým dědictvím vlastně vypořádala. Vyrovnávání s minulostí je obtížně měřitelná disciplína, jistou odpověď ale může dát osud badatelských ústavů, které všechny středoevropské státy k tomuto účelu zřídily. Z jejich porovnání vychází Česko nejlépe.
„Ten seznam, to bylo svinstvo. Za komunismu jsem byl v opoziční Solidaritě a najednou si teď kdokoli v Polsku o mně mohl myslet, že jsem byl agent tajné policie,“ říká ještě i po čtyřech letech rozčileně
Andrzej Jagodzinski
. Jeho jméno je dobře známé i v Česku, byl několik let ředitelem Polského institutu v Praze, přeložil do polštiny významné české spisovatele včetně
Václava Havla
.
Když se v roce 2005 objevilo v Polsku na internetu na 160 tisíc jmen z databáze komunistické tajné policie, vyvolalo to opravdový poprask, na webovou stránku seznamu se vrhly miliony lidí. Poláci totiž neprošli zkušeností s českými „Cibulkovými seznamy“ v raných devadesátých letech, a co hůř, tento pokoutně zkopírovaný seznam z archivů nerozlišoval mezi spolupracovníky režimu a odpůrci, chyběla i data narození.
Někdejší disident a s ním i celé Polsko tak sklízelo hořké plody politiky předchozích let. Ve složitém procesu vyrovnávání se s komunismem je totiž dvacet let po pádu…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu